online katalog

Portrét opuštěné rybářské vesnice v severním Norsku s názvem Børfjord, místa s obrovským kouzlem zasazeném v nádherné arktické přírodě. Film byl natočen na 70 mm Super Panavision film za použití speciálně vytvořené techniky „animace přírody. Čas je v tomto sugestivním výletu do norské přírody zrychlen 50 000krát a dny se střídají během několika vteřin.

Diversita je rytmický a hypnotický stop-motion film s prvky nefázované animace, kterou můžeme pozorovat na zátkách známých značek německého piva. Ty jsou kombinovány v rozličných kompozicích a vzájemně morfují, aby se oprostily od svého původního účelu a vytvořily intenzivní a energické vizuální kompozice.

Kombinovaný film, který vedle specifické animace používá i reálné záběry, švenky, nájezdy a dynamický střih, interpretuje výzdobu sestavenou z lidských kostí v barokní kapli v Sedlci u Kutné Hory. Původní zvukovou stopu tvořil záznam výkladu oficiální průvodkyně, v posrpnové atmosféře ale musel být nahrazen verzí bez komentáře, přičemž autor tuto verzi odmítl.

Minutový „bezdotykový“ film Značky je dokumentací autorových cest po severních Čechách. Matyáš Trnka v něm nechává ožívat spíš než samotné turistické značky jejich bezprostřední okolí. Zve nás tak na šedesátivteřinovou cestu lesy i městy, kde se značky jeví jako stálé, zatímco krajina jako proměnlivá.

Pacer nahlíží na svět jako žádný jiný film před ním. Geometrie města a jeho konstrukcí a umělecké kvality montrealských staveb jsou zobrazeny skrze hyperprizmu kamery pádící časem v různých dimenzích. Pacer si může nárokovat označení jako první hyperlapse film, anebo přinejmenším jako jeho předchůdce. Byl natočen na 16mm kameru Bolex.

Paul Bush přijímá výzvu filozofa Ludwiga Wittgensteina: „Jak si můžu být jistý, že když se nikdo nedívá, tak stůl nezmizí anebo nezmění svůj tvar, a pak se vrátí do původního stavu, když se na něj někdo znovu podívá? Ale chtělo by se podotknout – kdo by něco takového předpokládal?“ Bush nemění pouze stůl, nýbrž všechno ostatní, co má u sebe doma.

V tomto jedinečném krátkém filmu objevuje izraelský animátor Gil Alkabetz netušený pohyb uvnitř Da Vinciho Poslední večeře, kde animované fragmenty obrazu odhaluji jídlo, tanec, diskuze a hádky. Díky tomu, že nám freska před očima ožívá, můžeme pozorovat netušený příběh.

V tomto bezpříběhovém filmu se Vojtěch Domlátil zaměřuje na nejrůznější vzorce, které se objevují okolo nás a se kterými zcela bez povšimnutí a opakovaně přicházíme do styku. Reálný, fyzický pocit ze sledovaných materiálů dotváří odpovídajícími zvuky a podle autora tento pocit „vyrůstá z dokonalých vzorů.“ Něha, slabost a kýč. Život ve dvanácti snímcích za sekundu.

Pozoruhodný projekt Urbanimatio vytvořilo estonské tvůrčí duo v deseti náhodně vybraných světových městech. Vznikl tak poetický portrét anonymní městské sféry. Autory zajímala především témata evoluce a rozkladu, stárnutí a regenerace, ale také viditelná magie dynamiky soužití kamene, betonu, dřeva a kovu. „Je to magický realismus ve své nejpřirozenější podobě,“ uvedli tvůrci.

Pozorovatel, který vyčistí svou mysl a omezí své prostředky jen na práci s časem a pohybem v prostoru, nejenže může dojít jistého pixilačního vytržení, ba co víc, pokud se skutečně naladí na tuto vlnu, jeho cesta ho zcela pohltí. A vlnění trávy, mraků, kopců a údolí, slunečního pohybu i nás samotných, to vše zde hraje svou roli. Nenarativní pixilace české krajiny.

BOOKANIMA, složenina slov „book“ (kniha) a „anima“ je experimentální animace, která dává knihám, konkrétně obrázkům z knih, nový kinematografický život. Umožní nám sledovat tyto kresby rozpohybované, pohybující se na hranici obrazu a filmu ve svých specifických choreografiích.

V tomto filmu se objevují víc než tři tisícovky exemplářů hmyzu. Jak se na jejich tělech objevují a mění barvy, zdá se, že genetický program milionů let se odehrává během několika minut. Sledujeme proces stvoření, který odporuje výkladům evolucionistů a fundamentalistů. Je jako meskalinová vize ze snu Charlese Darwina.

Za doprovodu africké hudby – zpěvu a bubnů – můžeme díky autorům snímku obdivovat filmový i taneční potenciál zdánlivě nehybné gotické architektury. Pro svůj úsměvný příspěvek do linie městských symfonií si navíc filmaři vybrali chladný sever. Hlavním aktérem je totiž fasáda Nidaroského dómu v norském Trondheimu.

Je Praha místo pro život nebo turistická atrakce? Proč se lidé stěhují z jejího centra, a když ho potom navštíví, cítí se sami jako cizinci? Film konfrontuje magickou krásu historického města s všudypřítomným turistickým ruchem, který už dávno překročil hranice vkusu a morálky. Existuje ještě nějaká šance, že historické město bude očištěno – jeho krása obnovena?