online katalog

Transparentní hranice mezi výtvarným uměním a animovaným filmem byla pro tvůrce lákavá a inspirativní už od počátků dějin animace. A v posledních letech se objevilo hned několik celovečerních filmů, které na této hranici úspěšně balancují (například na Anifilmu loni uvedený snímek S láskou, Vincent). Maďarský Sběratel Ruben Brandt se ale většině počinů tohoto typu vymyká, a to jak v rovině žánru a příběhu, tak výtvarného uchopení. Slovinský režisér Milorad Krstić uvádí svůj celovečerní debut akční honičkou v pařížských ulicích a v duchu strhujícího thrilleru pokračuje dalších devadesát minut, přičemž přibírá prvky krimi, gangsterky, detektivky a mysteriózního i psychologického dramatu. Hlavními hrdiny jsou slavný psycholog Ruben Brandt, zaměřený na arteterapii, a čtveřice jeho nevšedních pacientů. Po smrti otce začnou psychologa sužovat děsivé sny, v nichž figurují obrazy klasických mistrů. Zdá se, že jedinou cestou, jak noční můry zaplašit, je ukrást tato díla ze světových galerií. A tak s pacienty vytvoří neohrožený gang, na jehož dopadení je záhy vypsaná obrovská odměna. Kromě propleteného a napínavého děje je film výjimečný i tím, jak originálně režisér stylizuje prostředí, postavy a zobrazená umělecká díla. Příběh se hemží charaktery, které jsou výtvarnými díly samy o sobě. Výrazná, někdy až extrémní stylizace postav podtrhuje jejich vlastnosti.

Kunovi jsou čtyři roky, když jeho šťastný život naruší bezbranný vetřelec – novorozená sestřička Mirai. Zatímco do této chvíle si jeho rodiče uzurpovaly nanejvýš jejich pracovní povinnosti, s příchodem holčičky jako by se svět začal točit jen kolem ní. Jakkoli se o to Kun snaží, nedaří se mu mít svou mladší sestru rád. Co kdyby se ale nejdřív naučil přijmout její starší já z budoucnosti? Osamělý a zrazený Kun se začíná přátelit s podivnými návštěvníky domu, kterými – jak se nakonec ukáže – není nikdo jiný než jeho zesnulý dědeček, lidské vtělení rodinného mazlíčka psíka Yukka, a dokonce i samotná Mirai, náhle o mnoho let starší. Přesto se zdá rodinná situace takřka neřešitelnou až do osudového výletu do Tokia, kde se Kun ocitne úplně sám. Režisér snímku Mamoru Hosoda má s vyprávěním o dětských světech bohaté zkušenosti (v roce 2016 uvedl Anifilm v soutěži jeho snímek Kluk ve světě příšer). Příběh Kuna a jeho malé sestry přitom není filmem pouze pro dětské publikum. Citlivě otevírá témata rodinných vztahů obecně a prostřednictvím skvěle animačně vyvedených fantaskních obrazů promlouvá k divákům napříč generacemi. Film byl nominován na cenu Oscar.

Děj koprodukčního snímku Věž norského režiséra Matse Groruda se soustředí kolem malé palestinské dívky z uprchlického tábora v Libanonu. Jedenáctiletá Wardi je zvídavé a citlivé děvče, a tak ji zarazí, když jí milovaný pradědeček daruje klíč od svého domu v Galilei. On přišel do tábora mezi prvními v roce 1948 a Wardi se bojí, že dar může znamenat, že pradědeček už ztratil poslední naději, že se do svého starého domu někdy vrátí.
Ve Věži tvůrci kombinují loutkovou animaci s kreslenou, vždy ve chvílích, kdy se vracíme do historie. Jak totiž Wardi vyzvídá u zbytku rodiny a burcuje ji k aktivitě, dozvídáme se peripetie z dějin pohnuté palestinské emigrace. Snímek neotřelou formou reflektuje skutečnost, v níž své domovy opustilo téměř jeden a půl milionu Palestinců, kteří dosud žijí v podobných táborech po celém arabském světě. V jednom z takových táborů, kde si rodiny budují vysoké, bizarní věže, sám režisér učil děti animaci.

Očekávaný celovečerní anidok je adaptací stejnojmenné knihy renomovaného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského. Ten se v roce 1975 vydal na tříměsíční pobyt do občanskou válkou sužované Angoly, kde byl svědkem drastických okamžiků, jež zcela změnily jeho život a pohled na reportérskou práci. Příběh vychází ze skutečných událostí. Na pozadí válečných hrůz Kapuściński záhy řeší svůj vnitřní konflikt: nechce být jen pasivním pozorovatelem, který podává objektivní zprávy. Setkává se s lidmi, jejichž tragické osudy ho nenechávají lhostejným. Cítí se do problematiky zatažen, událostmi pohlcen a chce světu vypovědět skutečné příběhy. Opouští pozici novináře, jejíž hranice stejně vnímá jako relativní, a stává se z něj spisovatel-vypravěč. Sugestivní vyprávění je plné dynamických scén, které do centra dění vtáhnou záhy i samotného diváka. Snímek, promítaný v Cannes i Annecy byl již oceněný na mnohých festivalech a získal také cenu Goya.

Když 17. dubna 1975 Pol Potova armáda zabrala Phnompenh, znamenalo to pro Kambodžu čtyřletou hrůzovládu, během níž bylo zabito na dva miliony obyvatel. Přestože francouzský režisér Denis Do filmem připomíná toto děsivé období dějin oblasti Funanu, dává při jeho zobrazování přednost podrobnému, intimnímu vykreslení strádání jedné rodiny, coby zástupce tisíců dalších, před otevřeným zobrazováním krvavého násilí. Inspirován příběhem vlastní matky a jejích současníků, vypráví o Chuo a Khuonovi, kterým se při násilném přesunu z hlavního města do pracovního tábora Rudých Khmérů ztratí čtyřletý syn Sovanh. Zatímco rodiče jsou za nelidských podmínek nuceni pracovat na rýžových polích, Sovanh je spolu s dalšími dětmi vystaven systematickému vymývání mozků. Přesto máme možnost sledovat řadu morálních vítězství a projevů lidskosti jednotlivých postav při jejich snaze o opětovné shledání. Jedinečný kontrast i příslib naděje přitom do jejich příběhu vnáší překrásná kambodžská příroda, jíž tvůrci věnovali nemalou pozornost, stejně jako jemné mimice postav. Tento strhující příběh z palčivého období lidské historie tak vyniká jedinečnou poetikou, která zobrazovaným osudům neubírá na autenticitě. Jedinečné kvality snímku ocenila i porota festivalu v Annecy, odkud si film odnesl hlavní cenu.

Ve snímku, který vznikl ve francouzsko-lucembursko-kanadské koprodukci, nás argentinský režisér Juan Antín zavádí do peruánských And. Ocitáme se v 16. století, v odlehlé vesnici, kde žije desetiletý uličník Tepulpaï. Chlapec má jasný plán, chce se stát šamanem. To by ovšem musel přesvědčit Velkého šamana z jejich vesnice, že je dostatečně vyzrálý a nechybí mu koncentrace. Vesnice je záhy vystavena velkým problémům. Posvátnou sošku Huacu totiž zkonfiskoval Velký Inka (výběrčí daní), aby vykompenzoval ztráty z úrody, kterou vesničané obětovali místo toho, aby mu ji odevzdali. A to je velká příležitost pro nebojácného Tepulpaïe, jenž se vydá pro vesnici zcela nepostradatelnou sošku přinést zpět. Není v tom sám, ať chce nebo ne, přidá se k němu kamarádka Naïra i s typickým peruánským mazlíčkem. Pačamama, tedy původně jméno incké bohyně plodnosti, je snímek oplývající příjemnou jihoamerickou barevností a využívající techniku 3D animace, cíleně “zploštěnou“ na 2D.

Celovečerní snímek, premiérově uvedený na posledním festivalu v Annecy, natočila německá dvojčata Christoph a Wolfgang Lauensteinovi. Nečekaná verze pohádky Brémští muzikanti bratří Grimmů nabírá v jejich podání lehce morbidní nádech, ale přitom zůstává dobrou rodinnou podívanou. Její výhoda je v tom, že pobaví děti i dospělé. Hrdinkou je rozmazlená zrzavá domácí kočka Marnie, opečovávaná podivínsky úzkostnou majitelkou Rosalinde. Marnie nikdy neopustila rodný dům a svět venku zná jen z televize. Dobrodružství začíná, když se na scéně objeví Rosalindin bratr a žádá o dočasný azyl. Přestože se sourozenci celé roky neviděli, Rosalinde bratra ubytuje a začnou se dít věci. Marnie se nedlouho poté ocitá sama na křižovatce za městem a spojuje síly s dalšími zvířaty, s nimiž pak ve snaze vrátit se domů unese dodávku. Z té se vyklube auto hledaných zlodějů, za které tak všichni začnou považovat Marnie a spol. Marnie s přáteli proto musí očistit svou pověst a dopadnout skutečné zločince. Snímek je ukázkou kultivované evropské CGI animace zkušených autorů.

Přestože se tento melancholický snímek odehrává v roce 1995 na pozadí referenda o nezávislosti Québecu, není samotná politická situace ani tak jeho hlavním tématem, jako spíše symbolem nejistoty a rozpolcenosti, kterými se vyznačují jeho postavy. Alkoholik Joseph se ve vypjaté atmosféře odebere na venkov, do odlehlého domu na kraji gaspéského městečka Ville Neuve, kde kdysi se svou bývalou ženou Emmou prožil nejkrásnější dny společného života. Nyní se zde pokouší skoncovat s pitím a doufá, že jej Emma přijede navštívit. K tomu se váhající žena nakonec odhodlá, zatímco jejich syn Ulysses otce vidět nechce a mnohem více než rodinná situace jej zajímá ta politicko-společenská. Debut Félixe Laperrière-Dufoura vychází z povídkové předlohy Raymonda Carvera a vyznačuje se citlivým zobrazením pochybností všech protagonistů, přičemž má hlavní slovo autorův minimalistický výtvarný styl. Půvab klasické techniky kresby tuší na papír umocňuje intimní atmosféru příběhu o obnovujících se mezilidských poutech a patří mezi nejvýraznější přednosti tohoto lyrického snímku.

Ačkoliv se oficiálně uvádí, že režisérem tohoto na evropské poměry nesmírně ambiciózního loutkového filmu je pouze Kaspar Jancis, pravdou je, že zde spojily síly hned tři režisérské osobnosti (vedle Jancise ještě jeho kolega Riho Unt a Henry Nicholson) a čtyři různé státy. Vznikl animačně precizní, příběhově originální a výtvarně povedený rodinný snímek, který nás zavede do světa desetiletého Mortena. Chlapec nemá příliš šťastný život – bez otce, který se plaví na moři, a pod dohledem neoblíbené tety Anny, s níž žije v přístavní kavárně, si vytváří vlastní svět. Středem tohoto světa je malá loďka, kterou si Morten vyrobil. Představuje pro něj možnost úniku a je příslibem toho, že jednou bude také opravdovým kapitánem jako jeho otec. Když se ale nečekaným kouzlem smrskne do velikosti hmyzu a skutečně dostává na povel svůj malý škuner, začíná drama o dospívání, poznávání světa a hranic vlastních možností. S hmyzí posádkou se vydává na nebezpečnou plavbu přes zatopenou kavárnu. Na konci osvobozující cesty stojí poznání, jaké to je převzít zodpovědnost za svůj život.

Jižní Chile. Mladá Marie je na útěku. Podařilo se jí uprchnout z německé sektářské kolonie a úkryt nachází ve zvláštním domě, obývaném dvěma prasátky. Toto nové přátelství všechny tři nadobro změní. Tak chilské režisérské duo rozehrává svůj klaustrofobický hororový film volně inspirovaný pohádkou O třech prasátkách. Prosakuje v něm na povrch ne až tak vzdálená, temná a potlačovaná kapitola chilské historie. Využívají přitom pro celovečerní film zcela ojedinělých animačních přístupů, jako je animace velkoplošných nástěnných maleb či lidských loutek v životní velikosti. Napětí a nejistotu umocňují četné proměny a rozklad čehokoliv, co se ve filmu objeví. Nadto jej autoři koncipují, jako by se odehrával v jediném dlouhém záběru. Zcela ojedinělým, experimentálním celovečerním filmem vyvolávají ducha skutečné a hrozivé Kolonie Dignidad (tedy „Důstojnost“), kterou po desetiletí, pod ochrannou rukou Pinochetova režimu, řídil bývalý nacista Paul Schäfer. Ten je díky archivním materiálům ve filmu přítomný coby hlas vypravěče.