Online katalog

„Co to znamená být kluk? A co to znamená být holka?“ ptal se režisér známého snímku Až na severní pól (2015) po zhlédnutí dokumentu o slavné postavě dějin Spojených států Marthě Jane Cannary, známé spíše jako Calamity Jane. Právě dětství této jedinečné osobnosti a události, které formovaly její (na tehdejší poměry) značně nonkonformní charakter, rozehrává Rémi Chayé v tomto výtvarně okouzlujícím snímku s důrazem na překrásné scenérie severoamerické divočiny. Malá Martha je se svým otcem a sourozenci právě na cestě do Oregonu, vysněné země, kde bude práce a obživa pro celou jejich karavanu. Putování se ale zkomplikuje, když otec kvůli nehodě přijde k úrazu. Martha vidí přirozené řešení – řízení rodinného povozu převezme ona. Něco takového je ale pro předáka jejich karavany nemyslitelné, a tak se Martha tajně učí práci s lasem a jízdě na koni, aby trumfla jeho syna, který povoz dostane na starosti místo ní. Vzápětí je ale obviněna z účasti na krádeži vzácných předmětů a ztratí podporu členů karavany i své rodiny. Takové nespravedlnosti si však Martha rozhodně nenechá líbit a s odvahou se pouští na cestu očištění svého jména a vydobytí respektu, který jí přirozeně náleží. Snímek získal hlavní cenu na festivalu animovaných filmů v Annecy.

Po ztrátě svých nejbližších se hlavní hrdina, alter ego režiséra snímku, uzavírá do bezpečného světa vzpomínek. Čas se tu zastavil a všichni, o které přišel, jsou zde stále naživu. Jak léta běží, svět v jeho mysli pořád roste a zabydlují se v něm nikým nezvané literární postavy a hrdinové kreslených filmů z dětství. Postavy, které v příbězích mají stále stejný věk, najednou začínají stárnout. Když si hlavní hrdina uvědomí, že věčné mladí neexistuje, rozhodne se pro návrat do reality. Na komplikované cestě zpět ho naštěstí provázejí všechny tyto úžasné postavy.

Magická, imaginativní cesta podvědomím Mariusze Wilczyńského vyniká uhrančivými obrazy i hudbou Tadeusze Nalepy, která tu má své nezastupitelné místo a doplňuje melancholickou atmosféru filmu. Samouk a režisér mnoha krátkých oceňovaných filmů otiskl do svého celovečerního debutu kromě vlastních vzpomínek také odkazy na někdejší i současné Polsko. Po jedenácti letech, kdy na snímku pracoval, vznikl artový opus, který diváka nešetří, ale na oplátku mu nabízí neopakovatelný a osobní zážitek. Film měl světovou premiéru v soutěži na MFF v Berlíně.

V dobách pověr a kouzel se mladá zaučující se lovkyně Robyn Goodfeelowe vydává s otcem do Irska, aby tam společně vymýtili poslední vlčí smečku. Při průzkumu zapovězeného území se však Robyn spřátelí se svobodomyslnou dívkou Mebh z místního záhadného kmene, jehož příslušníci se v noci údajně proměňují ve vlky. Během pátrání to Mebhině ztracené matce odhalí Robyn tajemství, které ji vtáhne ještě hlouběji do světa Vlkochodců, kde se může stát tím, co její otec slíbil zabít.

Vlkochodci jsou dlouho očekávaná celovečerní novinka z dílny slavného irského animačního studia Cartoon Saloon, pod níž jsou podepsáni obdobně slavní tvůrci. Režisér Tomm Moore má na kontě už dva nezapomenutelné celovečerní hity, o cenách a nominaci na Oscara nemluvě (Brendan a tajemství Kellsu a Píseň moře). Na prvním z nich se podílel i jeho režisérský kolega z Vlkochodců Ross Stewart.

Známý francouzský kreslíř a autor Joann Sfar už úspěšně zfilmoval svůj komiksový román Rabínův kocour (2011). Po téměř deseti letech přichází s adaptací dalšího svého kultovního díla. Film Malý upírek volně vychází z autorovy série kratších stejnojmenných komiksů, z nichž některé znají i čtenáři v České republice.

Pro univerzum Malého upírka je příznačná hra s hororovými stereotypy. Ne všechno je zkrátka tak, jak by čtenář či divák čekal. Filmu ale nechybí napětí a někdy více, někdy méně strašidelná atmosféra.  Ústřední postava upírka neprahne po lidské krvi a rozhodně nemá v úmyslu někomu ublížit. Je to dobrosrdečný chlapec, kterého po staletí hlídají podobně dobrosrdečná monstra v jedné přímořské vile. Problém je, že Malý upírek se zde velice nudí, chtěl by chodit do školy jako ostatní děti a vůbec mu chybí kamarád jeho věku. Toho se mu podaří nalézt v osiřelém Michelovi, který žije s prarodiči. Ovšem to, po čem děti v tomto věku prahnou ještě víc, je pořádné dobrodružství. A právě jedno takové – a navíc pirátské – dobrodružství mohou naši dva hrdinové společně prožít.

Snímek podobně jako autorův předchozí film ctí výtvarnou podobu komiksů (ačkoliv rozechvělá kresebná linka předlohy je v animaci pevnější), hravost ve výtvarné podobě postav, rozmanitost pozadí. Film byl nominovaný na cenu César a v roce 2020 soutěžil na festivalu v Annecy.

Film je založen na dvou největších výtvorech ruského génia: krátké povídce Nos od Nikolaje Gogola a její operní adaptaci od Dmitrije Šostakoviče z roku 1930. Film se věnuje průkopníkům a uměleckým inovátorům. Lidem, kteří předběhli svou dobu. A lidem, kteří se především nebáli jít proti proudu i za cenu ztráty osobního pohodlí a často i života. Legenda ruské animace, režisér Andrej Chržanovskij, bere diváky na odvážnou postmoderní cestu. Lemují ji neustálé narativní odbočky, narážky a anekdotky. A stejně jako je toto rekviem za ruskou avantgardu bohaté na digrese a motivy, libuje si v mnohosti filmařských technik. Animaci plošek a kreseb doplňuje hraná akce a dokumentární záběry z archivů či současnosti. Hlavními postavami filmu jsou spisovatelé Nikolaj Gogol a Michail Bulgakov, režisér Vsevolod Mejerchold a skladatel Dmitrij Šostakovič. Přičemž posledně jmenovaný režisérovi osobně udělil právo k použití své opery – hudební složka filmu tak tvoří jeho zcela zásadní část.

Ve francouzských internačních táborech bylo se španělskými bojovníky proti Francovu režimu často zacházeno spíše jako se zločinci než jako s lidmi prchajícími před krutým systémem. Ve špatných hygienických podmínkách a se špatným přístupem k vodě a jídlu na takovém místě strávil jistou dobu také ilustrátor Josep Bartolí. Dalo by se říci, že oproti jiným měl to štěstí, že se spřátelil s jedním z dozorců. Právě jejich přátelství ale ještě více provokovalo ostatní hlídače, kteří ztrpčovali život jak jemu, tak i svému soucitnějšímu kolegovi. Bartolího jediným způsobem, jak se vyrovnat se zažívaným příkořím a odloučením od své lásky, bylo kreslení.

Období Bartolího strádání a neustálých morálních dilemat se stalo inspirací pro francouzského autora komiksů a kreslíře deníku Le Monde známého pod jménem Aurel. Ten tímto snímkem debutoval na festivalu v Cannes. Poutavé a pochmurné výjevy nejen z internačního tábora jsou ve filmu použity i jako statická zachycení okamžiku, jako odkaz na Bartolího práci. O to kontrastněji pak působí šťastnější období Bartolího života, kdy se dostal až do Mexika a navázal milenecký poměr s Fridou Kahlo.

Příběh filmu Myši patří do nebe se začal psát v roce 2010, kdy režisérka a výtvarnice Denisa Grimmová přišla s nápadem převést do podoby loutkového snímku úspěšnou knihu Ivy Procházkové. Její originalita spočívá mimo jiné v přístupu k tématu smrti, které autorka dětem umí předložit s lehkostí a hravostí.

Tvůrčí tým se ujal námětu s velkými ambicemi, scenáristé příběh rozšířili o další dějové linky i postavy, původně česká produkce přerostla v koprodukci čtyř zemí. Na diváky nyní po téměř deseti letech příprav, vývoje, natáčení a postprodukce čeká napínavé dobrodružství, odehrávající se převážně během posmrtného života. Dvě zvířátka, považovaná svými blízkými za podivíny až outsidery, myška Šupito a lišák Bělobřich, se po nehodě setkávají ve zvířátkovském nebi. Ačkoli byli za života zapřisáhlými nepřáteli, v nebi sledujeme jejich společnou cestu k překonání starých bolestí, k novému začátku a ke zrodu neochvějného přátelství. Snímek nabízí nejen nevšední příběh plný silných emocí, ale i nezapomenutelnou podívanou, co se týče výtvarného provedení loutek, dekorací a prostředí a precizně odvedené animační práce.

Druhá světová válka byla pro malou Ilze Burkovskou-Jacobsen, režisérku tohoto poutavého osobního anidoku, tou vůbec nejoblíbenější. Byla to totiž ona Velká vlastenecká válka proti nacistům, kterým nakonec zatnul tipec slavný velký Sovětský svaz, jehož hrdiny malá Ilze po celé dětství vídala v televizních pořadech prosycených sovětskou propagandou. Ráda si hrála na padlé vojáky, ze všeho nejvíc se snažila o to, aby nepošpinila jejich památku a jako „správná vlastenka“ nedala dopustit na „blaho“, které Lotyšsku Sovětský svaz přinesl… To, že skutečnost nebyla zdaleka taková, jak ji Ilze žila skrze televizi, školu i postavu svého otce, měla poznat až postupně. A právě tato osobní zkušenost s dětstvím v sověty ovládaném Lotyšsku přidává snímku Moje nejoblíbenější válka na pravdivosti. Autorka své animované dětské vize staví do kontrastu s fotorealističností archivních materiálů a s pravdu hlásajícími postavami (dědeček, údajný „nepřítel lidu“) či reálnými událostmi z míst, kde vyrůstala. Použití ploškové animace a výtvarného stylu charakteristického mimo jiné obsidiánově černýma očima všech postav ještě podtrhuje tíseň, v níž v popisovaném období od 70. do začátku 90. let 20. století žili nejen obyvatelé Lotyšska.

Jako malá holka zažila Lauren na japonském ostrově Okinawa podivné setkání. Do spánku se jí vplížil bájný tvor zvaný baku a snědl všechny její noční můry. Od té doby se Lauren touží s baku znovu setkat, ba co víc – je přesvědčena, že podobné magické bytosti potřebují naši ochranu. S pomocí vizionářky Joan proto v této alternativní realitě „hipísáckých“ 60. let v USA založí speciální zoo pro takzvané kryptidy – mytická zvířata a další (mnohdy nebezpečné) tvory. Zde je lidé mohou obdivovat, aniž by jedné či druhé straně hrozilo smrtelné nebezpečí. Jenže Lauren a Joan nejsou jediné, kdo po celém světě pátrají po posledních přežívajících legendách. Proti pacifistické kultuře zde stojí militantní Nick. Ten v kouzelných tvorech vidí klíč k získání moci a má obzvlášť spadeno právě na baku. S její pomocí chce totiž zničit sny a plány všech „hipíků a ostatního póvlu“ a nastolit autoritářský režim. Lauren se tak má co otáčet, aby zachránila všechna ohrožená stvoření. Je ale zoo pro kryptidy tím správným řešením? A jak to vidí její parťačka Phoebe, sama jedna z ohrožených? Cesta k naplnění Laureniných ideálů vede napříč Amerikou přes setkání s jasnovidkou a proradným faunem až ke krvavým konfliktům. To vše v psychedelicky barevných kulisách výtvarníka a režiséra, jehož film Jak se mi potopila střední škola (2016) získal na Anifilmu 2017 zvláštní uznání poroty.

Dobrodružný příběh o tom, jak je lehké ztratit svobodu a obtížné ji získat zpět. Na Ostrov ztracený v oceánu, kde panuje všemocný Velitel a přísný pořádek, přijíždí parta pouličních umělců. Nepovedený výstřel z pouťového kanonu při jejich vystoupení odstartuje řadu dramatických událostí. Mládenec Drin, dívka Tuvi a racek Natan se musejí pustit do souboje s policejní přesilou.

Snímek s lehce nostalgickým podtónem vyniká poctivou animací loutek, neobvyklou stylizací i hlasovým obsazením. Vznikal přitom s velice omezeným rozpočtem, v nezávislé produkci a skromném týmu. Loutkový film známého českého režiséra a výtvarníka Jana Baleje, jehož autorský rukopis má v tuzemské porevoluční animaci důležité místo, letos získal Českého lva.