Mezinárodní soutěž celovečerních filmů - pro dospělé

V začátcích první světové války, v roce 1914, je Jean Mordant zápasnickým šampionem. Během jeho zahraničního závodního turné mu němečtí okupanti v rodné Belgii znásilní dceru. Zcela zdrcený otec se připojuje k vůbec první belgické motorizované jednotce, využívající obrněné vozy, aby ji pomstil. Tím začne dramatická odysea bývalého zápasníka, jeho trenéra a dalších spolubojovníků, které válka a historické okolnosti zavedou do Ruska, Mongolska, Číny či Spojených států amerických. Během této pouti procházejí zkouškou přátelské vazby, samotné odhodlání bojovat, a hrdinové nakonec vedou i vzájemné souboje o lásku. Film je inspirován skutečnými válečnými událostmi, které nejprve v Paříži svedly dohromady čtyři stovky belgických vojáků, aby se pak jako speciální jednotka s obrněnými auty dostávaly do pozoruhodných dobrodružství na třech kontinentech. Tvůrci snímku, v čele s režisérem Janem Bultheelem, pro kterého je Cafard prvním celovečerním filmem, nejprve natáčeli skutečné herce metodou motion capture. Následně vytvářeli prostředí a pohyby herců dále animovali a stylizovali. Tím vznikl velmi realisticky působící snímek, ovšem s netradičně pojatým výtvarnem a barevnou škálou.

K vylíčení neobyčejného osudu polského fotografa a horolezce Adama Jaceka Winklera (1937–2002) režisérka, podobně jako ve svém předchozím titulu Crulic – cesta na onen svět (2011), zvolila formu animovaného doku-dramatu. Ve filmu pokrývá téměř půlstoletí dlouhou etapu polského emigranta, žijícího v Paříži nespoutaným životem, u něhož během 80. let minulého století dojde k zásadnímu obratu. Cítíc se jako moderní rytíř, vydává se do Afghánistánu bojovat na straně mudžahedínů proti sovětskému Rusku. Vyprávění, kombinující hereckou akci s převažujícími animovanými sekvencemi, je pojato jako dialog Winklera s jeho dcerou Aniou a upozorňuje na nepříliš známou etapu nedávné historie. Vizuálně čerpá z Winklerových fotografií a naivistických kreseb, jež jsou graficky rozpracovávány v různých stylech, tvořících pestrou koláž výtvarných přístupů. Od jednoduchých skic, přes techniky kvaše nebo akvarelu, po stylizovanou hereckou akci a samozřejmě počítačovou animaci. Snímek působí především vizuální složkou, ale díky propojení s originálním hudebním doprovodem se epická linie přirozeně a poutavě prolíná s poetickou obrazností.

Co spojuje podezřelý mexický kaktus po dědečkovi, miniaturního profesora, který se vzepře usmrcování zvířat pro vědecké účely, dvojici nepříliš schopných zabijáků v tatrovce a sebevražedně hloupého rytíře bojujícího s drakem? Smrtelné historky jsou trikový povídkový celovečerní film, ve kterém rozliční hrdinové zažívají originální, temně hravé a žánrově pestré variace na téma hrdinství a smrti. Každá část filmu je vyrobena jinou technologií a je jiného žánru. Něco je však pro všechny příběhy stejné. V každé z povídek si tvůrci hrají s dvojím měřítkem a s ústředními tématy hrdinství a smrti. Vždy se setkává něco velmi malého s něčím velmi velkým (malinkatý rytíř s obřím drakem, mexický prastarý skřítek s člověkem, drobounký Profesor s kravami, dva gangsteři s Velkým Chlapem). A všechna tato setkání končí hrdinskou smrtí malé ústřední postavy. Každý příběh zároveň na hrdinství a smrt nahlíží jinak a povětšinou humorně až ironicky. Snímek využívá škálu 2D a 3D animačních postupů, klasických loutek, kombinace miniatur se zadní projekcí, kreslené i počítačové animace, motion capture i reálné herecké akce. Režisér snímku Jan Bubeníček na Smrtelných historkách pracoval bezmála sedm let.

Hlavním hrdinou druhého režijního počinu scenáristy Charlieho Kaufmana a spolurežiséra Dukea Johnsona je muž ve středních letech Michael Stone, který je autorem bestselleru o správném fungování zákaznického servisu a call centra. Jako vyhlášený řečník je pozván na seminář, kde má na toto téma přednést řeč. Michael je však paradoxně člověk, pro kterého komunikace s ostatními lidmi představuje velký problém. Než k proslovu dojde, seznámí se náhodně v hotelu – ústředním dějišti filmu – s Lisou, která, zdá se, může být lékem na jeho negativní pohled na život. Povědomé schéma získává animovaným provedením zajímavý rozměr. Autoři se například rozhodli přiznat animační postupy, když loutkám neodmazali mezery mezi výměnnými částmi obličeje, jak je běžné. Zároveň se celý snímek odehrává v jakémsi snovém oparu. Onen sarkastický a melancholický svět, jemuž kraluje Michael se vzácnou Frégoliho poruchou, kdy mu zjednodušeně řečeno připadají všichni lidé stejní, se tak zdá nedůvěryhodný. Kombinace postupů hraného filmu a vyjadřovacích prostředků animace totiž průběžně vytváří svůdné napětí, kdy nevíme, zda film brát jako metaforu, anebo kdy je snem a kdy zvláštním „hraným filmem.“

Ocitáme se v bizarním světě neobvyklých zvířecích bytostí Alberta Vázqueze, autora komiksové předlohy, výtvarna a spolurežiséra snímku Psiconautas. Jeho obyvatelé jsou soustředěni na ostrově, který prošel zničující ekologickou katastrofou. Ve vyšinutém a brutálním světě, kde musí téměř každý bojovat s vlastními démony, k sobě tíhnou mladí sirotci, kteří se rozhodnout prokletý ostrov opustit. Dva z nich, Birdboy a myš Dinky k sobě váže silnější pouto. On je v jistém smyslu vyvolený, a musí tak čelit mnohem horším zkouškám, které z něj učinily vyvržence závislého na drogách. Ona nenávidí své pěstouny a chce stůj co stůj z krutého světa zmizet. Tvůrcům se podařilo vystavět svébytný svět s vlastními pravidly. Pod akvarelovou oblohou nad ostrovem se odehrávají temná až téměř hororová dramata mezi všemi jeho zvláštními obyvateli, chycenými do pasti, odkud není úniku. V rovině vizuální film přichází s originálním autorským rukopisem, formálně pak můžeme pozorovat i vlivy japonského anime, kdy se nadpřirozeno a oživlé věci stávají běžnou součástí vyprávění. Spolurežisérem snímku byl Pedro Rivero.