Rozhovor dne: Marcela a Milan Halouskovi

Studio Anima bylo založené v roce 1991, tedy slaví letos 35 let. Anifilm toto výročí připomíná programem 35 let Studia Anima (a lásky k animaci). Čtěte rozhovor se zakladateli studia Marcelou a Milanem Halouskovými, kteří letos, kromě narozenin svého studia, slaví letos i své vlastní jubileum.

Rozhovor připravila Berta Macháčková.

Mohli byste mi povyprávět o samotném vzniku a začátku studia Anima – jak to před těmi 35 lety celé začalo?

Marcela: Začátek Animy byl docela zábavný. Nastala doba, kdy se to dalo zkusit, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Začali jsme čtyři. Jednou z nich jsem byla já. Druhá byla moje sestra, která s námi spolupracovala ještě mnoho let – teprve před devíti lety skončila. Dělala nám výtvarnou realizaci u papírků, a to špičkově. Třetí byl skvělý animátor Pavel Rak. A čtvrtý byl kolega z televize.

Milan: Tys dělala předtím výtvarno jinde, takže ne, že bys byla úplně nepolíbená.

Marcela: To ano, výtvarno jsem dělala. Ale neuměli jsme vytvořit studio. Neměli jsme prostor ani vybavení. Kamery nebyly, nic nebylo. Nakonec jsme získali prostory o 70 metrech čtverečních – tehdy nám připadaly obrovské. Strašně těžce jsme si tam zařídili tři papírkové stoly.

Milan: Kamery jsme koupili v bazaru, ale chyběly nám pojezdy.

Marcela: Měli jsme zrovna návštěvu z Německa a chystali jsme slavnostní oběd – a Milan nepřišel domů. Mobily tehdy nebyly, takže jsme netušili, kde je. Pak zavolal na pevný telefon, že nepřijde – u plicního střediska totiž vyhazovali rentgeny, a ty byly na pojezdech. Takže kamarádi přijeli s náklaďákem a pojezdy z plicního střediska jsme odvezli. Jeden ještě máme.

Milan: A pořád ho používáme.

Marcela: Celá ta léta. Začátky byly neskutečně napínavé a zároveň strašně zábavné – taková amatérská dobrodružství po technické stránce. Já jsem uměla svoji profesi, sestra uměla realizovat, režiséra nebo autora jsme si mohli vzít. Ale místo – to byl obrovský problém. Po dvou letech jsme zjistili, že je nám těch 70 metrů čtverečních malých. Hledali jsme další prostory a našli je ve Vyšehradské. Tam jsme byli hodně dlouho. Byly to moc hezké časy. No a pak jsme si koupili tyto prostory – úplně holé a přebudovali jsme je na studio. Bylo to napínavé. Nenudili jsme se ani chvilku. Jak přibývalo práce, nabírali jsme lidi. Měli jsme štěstí, že všichni zůstávali – odcházeli až tehdy, když stárli.

Na jaké období vzpomínáte nejraději?

Marcela: Na ty začátky. Bylo to neskutečné – napínavé, dobrodružné, plné elánu. Teď na to vzpomínáme nejradši, ale dnes bych si to už netroufla.

Milan: Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme.

Marcela: Milan je původně chemický inženýr. Přemlouvala jsem ho dva roky a vytáhla ho. Byli jsme partička čtyř lidí a pustili se do něčeho, aniž jsme tušili, jak to bude obtížné. Chtěli jsme malé studio, kvalitní lidi a dělat večerníček – tak nějak, jak jsem si já představovala.

Milan: A že ty budeš dělat výtvarno.

Marcela: To jsem původně chtěla. Ale po prvním dlouhém seriálu jsem zjistila, že je to nemyslitelné, a začala jsem si výtvarníky vybírat. Už jsem se k vlastní výtvarné práci nikdy nevrátila. Nemrzí mě to – mě hrozně bavilo všechno kolem. Žila jsem tím, jak se těm lidem daří.

Milan: A hlavně to pak díky tomu bylo pestřejší.

A jak pak pokračovala ta cesta k večerníčkům?

Marcela: Přes kamaráda jsme se seznámili s dramaturgem ze Slovenské televize. Seděli jsme v nějaké vinárně a on říkal, že bychom pro ně mohli dělat večerníčky. Mluvil na mě slovensky a potichu, a v tom šumu jsem mu špatně rozuměla – musela jsem se furt ptát, bylo to trapné. Ale domluvili jsme se. Pět let jsme pro Slovenskou televizi intenzivně pracovali, udělali jsme pět seriálů – a skončilo to až rozpadem Československa.

Milan: Jezdili jsme přitom jednou až dvakrát měsíčně do Bratislavy, pořád na cestách.

Marcela: Teprve poté, co spolupráce se Slovenskem skončila, jsme začali s Českou televizi – předtím jsme pro ni vůbec nedělali. Ale už jsme jim měli co ukázat. Znali jsme se s panem Lamkou, který byl v České televizi velmi ceněný. Režíroval nám první večerníček. Myši na scénu – to bylo ještě pro Slováky. Vzniklo to tak, že za mnou přišla kamarádka novinářka s nápadem, ale dál ho neuměla rozvést. Šla jsem za panem Lamkou, jestli by to nenapsal. Říkal, že nepíše, ale že manželka píše. A tak paní Lamková napsala scénář, pan Lamka se ujal režie. Já jsem to nakreslila, sestra zrealizovala. Animoval to Pavel Rak, nejlepší animátor, jaký v televizi vůbec byl. A tak vznikl náš první večerníček, který nám díky panu Lamkovi otevřel cestu do České televize. Tak to celé začalo. A teď za sebou máme přibližně 300 jednotlivých dílů večerníčků a pak krátké filmy.

Když se člověk podívá na vaši filmografii, tak je hned vidět, že je tam zastoupeno mnoho různých technik. Byl to jeden z vašich cílů?

Marcela: Ano, chtěli jsme, aby to bylo pestré.

Milan: Papírkem jsme začali, protože to bylo nejjednodušší a dalo se to dělat na malém prostoru.

Marcela: Jeden stůl, sestra realizovala – jednoduché. Pak jsme začali dělat klasickou loutku, to byl pro nás oříšek. Pak plastelínu – Klokan Hopík byl první a teď děláme třetí plastelínový projekt. Plastelína je obtížná, ale krásná. Vždy jsem ji chtěla dělat, jenže jsme nevěděli jak. Pak se z Německa vrátil kolega ze stejného ateliéru, kde jsem studovala, který tam točil plastelínové seriály – věděl o tom úplně vše. Udělali jsme s ním seriál a naučili se od něho tu techniku. Mimo to zvládáme papírek, klasickou loutku, relief, plastelínový reliéf – v podstatě všechny možné techniky.

Milan: Všechno ručně. Počítačové animace neděláme. Jenom ruční práce.

Kolik se vám tady střídá projektů?

Marcela: Teď tady děláme Brouka Pytlíka, pak tu plastelínu – Trybík a Amonitka. Od září začínáme Chaloupku na vršku, ale tentokrát nese název Vánoce v chaloupce na vršku. V každém díle je vždy jedna koleda, aby se děti mohly koukat v době Vánoc. To je třetí seriál. A do toho tu vzniká celovečerní film Babu. Je to momentálně nejvíc rozjetých projektů, co jste ve studiu kdy měli?

Marcela: Teď máme nejvíc, co kdy bylo. Ale vždy jsme měli hodně práce.

A kolik se tu střídá lidí?

Marcela: Vždy tak kolem šesti animátorů. Režiséři a výtvarníci docházejí. A pak dílna. V té se potkávají lidi z různých oborů – restaurátorka z AVU, šperkařka a sklářka, absolventi animovaných škol, samí velmi talentovaní ze všech možných oborů. No rozrostlo se to.

Víte to na metry? Když jste začínali na těch 70 metrech čtverečních, jak velká je Anima teď?

Marcela: 350 metrů. Ale už je nám to malé.

Milan: Potřebovali bychom větší.

Marcela: Na ty prostory jsme narazili náhodou přes právníka, který věděl o nebytových prostorech. Ukázal nám tenhle a ještě jeden o 850 metrech. Já jsem říkala, ať rovnou vezmeme ten větší – manžel je střízlivější než já, tvrdil, že je to moc. Teď toho litujeme. Na 350 metrech jsme opravdu natěsno. Prostor byl tehdy úplně holý, ani propojený dveřmi nebyl. Celou dispozici jsem si nakreslila sama – nejsem architekt, takže jsem pak šla k profesionálnímu architektovi, aby to správně narýsoval a orazítkoval. Byl trochu dotčený, že mu toho moc k navrhování nezůstalo, ale udělal to. Nakreslila jsem i točité schody. Měla jsem obavy, zda nám dovolí prolomit tlusté stěny, ale správkyně domu měla původní plány – a v nich ty průchody byly navrženy, jen je nakonec neudělali. Průchody jsme udělali. Šílená, ale krásná práce.

Vzpomínáte si, co za těch 35 let bylo nejtěžší?

Milan: No, měli jsme pauzičku.

Marcela: Měli jsme dva a půl roku dlouhou pauzu – prostě nebyla práce. Zůstal s námi věrně David Filcík z dílny, platili jsme ho ze soukromých peněz. Sem tam přišla nějaká reklama, ale jenom sem tam. Bylo to pro nás nejtěžší období. A zrovna jsme tehdy přestěhovali sem – přišli jsme z malého prostoru plného práce a najednou nic. Začínali jsme uvažovat, že to budeme muset zrušit. Po těch dvou a půl letech se to protrhlo, práce se začala nabalovat – a jsme tam, kde jsme teď. Je to vždycky lepší mít moc než málo.

No a co byste Animě přáli do dalších 35 let?

Marcela: Hlavně práci. A dobrou. S kým ji děláte, to si vybíráte – takže si nevyberete někoho, kdo vám nevyhovuje. Přát tedy můžete jen to, aby měla práci.

Milan: 35 let je dlouho. To uteklo – a čas zrychluje. Lidi odcházejí do důchodu.

Marcela: Spolupracovníci, co s námi dělali, byli sice mladší než my, ale dnes jsou také staří. Nám je 80. Bylo to hezké. Je to pořád ještě hezké. Pomalu předávám, aby to po nás uměli vést. Tady se nic nezastaví, všechno je v pohybu. Je to neustálé dobrodružství – jako jezdit na skluzavce. Myslím, že jsme si užili velmi zábavný život. Málo volna, to je pravda, ale velká zábava. Velká.