Rozhovor dne: Áron Gauder

Maďarský animátor a režisér Áron Gauder si splnil svůj životní sen, když se mu po letech práce podařilo dokončit celovečerní film o indiánské kultuře a jejím vidění světa. Chce, aby se lidé zamysleli nad tím, kam západní civilizace při honbě za majetkem spěje a jestli je tato cesta nadále udržitelná. „Náš evropský obraz sebe samých – že jsme chytří, že jsme inteligentní a že děláme skvělá rozhodnutí – je blbost. Myslím, že je to nesmysl,“ říká Gauder v rozhovoru, který připravil Ondřej Kůs.

Ve vašem filmu Čtyři duše kojota (2023) se skupina původních obyvatel Severní Ameriky postaví proti projektu ropovodu, který ohrožuje jejich posvátnou zemi. Starší člen rodiny vypráví dětem pradávný mýtus o vzniku světa a místě člověka v přírodě, který zdůrazňuje, že nejsme „pány světa“, ale součástí širšího koloběhu života. Proč jste si vybral právě toto téma?

Především se už 30 let věnuju kultuře původních obyvatel Ameriky. Máme tábor v lese, kde stavíme týpí a vyrábíme si vlastní oblečení. Jezdím tam od svých osmnácti let a podobné tábory jsou také v České republice, ve Francii a v Německu. Byla to pro mě opravdu skvělá zkušenost. Každý rok dva týdny na zotavení, bez elektronických zařízení, jen být v lese. Naučil jsem se mnoho příběhů a písní a také to, jak původní obyvatelé vidí svět. A vždycky jsem chtěl natočit nějaký film na toto téma. Nejprve jsme začali s krátkými příběhy původních obyvatel Ameriky, například s lidovými pohádkami. Seriál byl financovaný z Maďarska, ale po nějaké době mu bylo financování zastavené. Rozhodli jsme se tedy, že o tom chceme natočit větší film, protože nás to baví. Vybral jsem si příběh o stvoření, protože ten nejlépe ukazuje, v čem původní obyvatelé přemýšlejí jinak. Věděl jsem, že každý zná stvoření světa, jak je popsáno v Bibli. Každý má s čím srovnávat. Chtěl jsem ukázat, v čem se původní obyvatelé na stvoření světa dívají odlišně. Bylo to nejlepší téma, na kterém jsem mohl ukázat, v čem se jejich pohled liší od toho evropského.

Takže to pro vás byl svým způsobem celoživotní projekt – převést tuto vizi do filmové podoby…

Ano. Viděl jsem mnoho filmů natočených v USA, ale vždy je hlavní postavou běloch, který tam přijede a zjišťuje, jak původní obyvatelé žijí. Já jsem ale chtěl zachytit jiný pohled. Díváme se na věci z jejich perspektivy, abychom ukázali, jak oni vidí nás. Je to pro nás jakési zrcadlo.

Váš celovečerní debut Distrikt! se celý odehrává ve městě a řeší civilizační neduhy jako nezaměstnanost a sociální a rasové problémy, ale přistupuje k nim s nadsázku a satirou. Téma snímku Čtyři duše kojota je úplně jiné, je vážnější... Jaké máte na film zatím ohlasy? Na festivalech sklízí úspěchy, získal Golden Goblet Award – cenu pro nejlepší animovaný film na mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji 2023 a cenu poroty na mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy 2023. Snímek u nás ale není dostupný…

Na festivalech jsme měli úspěch. To bylo fajn. Dá se říct, že jsme sklízeli úspěchy na festivalech, ale méně úspěšní jsme byli s distribucí. Distribuce je pro mě dost matoucí. Nevím, jak to vlastně funguje. Máme mezinárodní sales agenturu, která je zodpovědná za prodej filmu do všech možných zemí, ale moc toho nedělá. Nepodařilo se nám prorazit ani v Americe, kde sice máme distributorku, ale ani ona toho moc nedělá. Vlastně úplně nerozumíme tomu, jak to funguje. Velké streamovací platformy jako Netflix nebo HBO o film neměly zájem. Takže jsme s ním tak trochu uvízli na mrtvém bodě. A protože práva jsou v rukou té společnosti, sami si to nemůžeme zařídit. Docela nás to mrzí, protože jsme chtěli, aby film vidělo co nejvíc lidí. Nejde o peníze, protože film stejně moc peněz nevydělá. Jde spíš o to, že právě proto člověk filmy točí – protože chce, aby je lidé viděli. Ale všechno je to složité. Nevidím do toho, jak to vlastně funguje.

Takže teď není možné film vidět v kinech…

Ne, není. Zkusili jsme všechno. Pořád píšeme distributorům a ptáme se, co se děje. A jim je to prostě jedno. Jediná země, kde pro film udělali pořádnou kampaň, byla Francie. Francouzi připravili skutečnou distribuční kampaň s reklamou a uvedli film do kin. Takže tam to mělo úspěch. Ale jinde už moc ne. Dokonce ani nevím, kam všude film prodali. Je to hrozně složité a je v tom plno politiky. Nemyslím tím velkou politiku. Spíš jde o zájmy, kvóty a všechny tyhle věci.

Chápu. A jak vy sám vnímáte ten velký rozdíl mezi svým debutem a svým druhým filmem?

Byl jsem mnohem mladší, takže je to už hodně dávno. Původní nápad na Distrikt! pocházel od mého kamaráda a pracovali jsme na něm spolu. Takže to byla hlavně jeho vize a já byl ten, kdo měl zkušenosti s režií. Spolupracovali jsme. Byl to spíš jeho svět, ale strašně se mi to líbilo, protože tehdy v Americe začal South Park a další podobné věci a nám došlo, že animované filmy nemusejí být jen pro děti. Mohli jsme točit o tom, co nás zajímalo, jiným jazykem, o problémech, které kolem sebe vidíme, a bavilo nás to. Byla to víc zábava. Ten druhý film po dvaceti letech… asi jsem se změnil a v tom to bylo jiné. Ale mám je rád oba.

Váš první a druhý film od sebe dělí 19 let, což je dlouhá doba. Co jste mezitím dělal?

Měli jsme další projekt. Pracovali jsme na něm šest let. Byla to islandská sága. Spolupracovali jsme s Islandem a šlo o vikingský příběh. Bylo to ještě předtím, než se objevily všechny ty seriály o Vikinzích. Pracovali jsme na něm šest let, ale potom nám kvůli politickým změnám stopli financování. Trpěl jsem pak nějakou dobu depresemi.

Filmu Čtyři duše kojota předcházely dva krátké snímky o americké domorodé kultuře. Téma jste v nich jen oťukával, abyste ho pak víc rozpracoval? Dočetl jsem se, že o indiány jste se zajímal už od mládí… Také jste tvůrcem seriálu The Coyote, který čerpá z indiánských lidových pověstí.

Ano. Tak jsme vlastně začali. Po neúspěchu té islandské ságy jsem chtěl dělat jen krátké věci, protože natočit celovečerní film je obrovská zodpovědnost. Stojí to spoustu peněz a času. A protože jsem se u předchozího projektu spálil, chtěl jsem dělat jen krátké projekty. A tohle byly krátké filmy o délce sedmi nebo možná devíti minut. Plánovali jsme udělat seriál, protože to znamená jeden rok práce. To je rozumný časový rámec. Jeden rok není moc a máte malý tým. Takhle jsme začali. Ale po nějaké době nás to začalo opravdu bavit. A pak jsme se rozhodli natočit celovečerní film, i když nám to nakonec trvalo osm let. Pět let jsme jen hledali financování, protože v animaci je vždycky snazší získat peníze, když děláte něco pro děti, něco zábavnějšího. Tohle téma, zvlášť původní Američané… Všichni, dokonce i v Kanadě, kde jsme to zkoušeli, říkali, že je to příliš citlivé. Říkali nám: Moc vám děkujeme, je to hezké, ale chceme něco stravitelnějšího. Zábavného, jednoduchého. Takže pět let jsme strávili jen sháněním financí.

V úvodních titulcích stojí, že film byl „inspired by indigenous legends“ (inspirovaný domorodými legendami). Můžete být konkrétnější? Které legendy hrály největší roli?

Kostrou, páteří celého příběhu je poměrně krutý mýtus o stvoření kmene Kríů. To byl původní příběh o stvoření. Poté jsme do něj ale zapracovali i některé další příběhy. Příběh je tedy pouze „inspirovaný“, není to úplně ten samý příběh. Některé části jsme museli změnit kvůli dramaturgii. V originále se například velmi podrobně vysvětluje vznik kmene a je to příliš dlouhé a repetitivní. Takže jsme to museli upravit a také jsme do příběhu chtěli zahrnout bělochy. Ti v původních vyprávěních nejsou, protože ta vznikla ještě před příchodem bělochů. Museli jsme tedy změnit hodně věcí. Proto je film legendami jen inspirovaný.

Jednou z hlavních postav je kojot. Proč právě toto zvíře? Jakou nese symboliku?

Ano, to je velmi důležité. V Americe žijí kojoti od Aljašky až po Mexiko, takže jsou všudypřítomní. Jako postava se kojot trochu podobá lišce v evropských lidových pohádkách. Liška je vždy mazaná, tropí různé triky. Také trochu připomíná biblické zlo, které ale není tak černobílé. Mám tu postavu rád, protože do jisté míry symbolizuje to, jací jsme my – nejsme ani jen špatní a ani jen dobří. Ani zde není stvořitel jen dobrý. Je si trochu méně jistý sám sebou. Představuje trochu flexibilnější pohled na svět. Nic není černé nebo bílé, špatné nebo dobré. Myslím, že to víc odpovídá tomu, jak věci vnímáme. Protože když něco uděláte, tak si možná myslíte, že je to dobré, ale jiní lidé to mohou považovat za špatné. Není to tak jednoznačné. A právě proto mám tuhle postavu rád.

A proč má kojot vlastně čtyři duše?

To vychází z jednoho příběhu. Číslo čtyři bylo posvátné, protože existují čtyři světové strany a čtyři roční období. Čtyřka je magické číslo. V jednom vyprávění byl stvořitel v dobré náladě a dal kojotovi čtyři duše. Jenže kojot je nezodpovědný. Jednu ztratí, pak další a pak další. A když mu zbývá už jen jedna, začne se chovat jinak a vážněji. Je to také dobré ponaučení – že máme jen jeden život. Tak si ho važ a nechovej se hloupě. Kojot začne konat dobro až ve chvíli, kdy si uvědomí, že má už jen jednu poslední šanci.

Zajímavý je také vztah mezi kojotem a starým stvořitelem našeho světa. Kojot vznikl v jeho snu a první lidi stvořil kojot. Máme si to vyložit tak, že člověk není dokonalý právě kvůli kojotově nejednoznačné povaze?

Ano. V původním příběhu byli lidé posledními bytostmi, podobně jako v Bibli, ale ne úplně stejně jako v Bibli. Nejsou vrcholem stvoření, zvlášť muž jím není. V Bibli je všechno podřízeno jemu, takže jde o vyšší hierarchickou strukturu, kde je muž na vrcholu a všechno ostatní je pod ním. Tady je to ale naopak. Stvořitel nejprve vytvořil velká zvířata. Ta byla silná. A lidé jsou malí a křehcí, protože stvořiteli došla srst, rohy a oblečení. Takže lidé jsou nejslabší a mají se toho nejvíc co učit. To bylo poselství původního příběhu. A také mají mazanou mysl, kterou používají. Mohou ji použít ke konání dobra i zla. A co na tom příběhu bylo také zajímavé, je to, že stvořitel věci tvoří záměrně, jako inženýr. Ale někdy se zlobí a nedokáže ovládat své emoce. A ty emoce také ožívají – podobně jako ožívá blesk. To se mi líbí, protože je to úplně jako u lidí. Neděláme všechno jen rozumem. Někdy jednáme ze zlosti nebo ze závisti. Takže se mi líbilo, že takto se taky vytváří realita. Protože když někomu ublížíte nebo když z nějakého důvodu například rozpoutáte válku, tak tím vlastně ukazujete, co je ve vašem nitru. A vaše nitro není logické. Takže náš evropský obraz sebe samých – že jsme chytří, že jsme inteligentní a že děláme skvělá rozhodnutí – je blbost. Myslím, že je to nesmysl. Musíme si přiznat, že v sobě máme všechny ty špatné motivace.

Na konci filmu jedna z postav říká o běloších: „Nenašli si své vlastní místo ve velkém koloběhu světa.“ Váš film končí smířlivě, leč realita je horší. Máme tu riziko dopadů klimatické změny, přelidněnost, špatnou geopolitickou situaci. Co se podle vás musí stát, aby se náš přístup k přírodě změnil? Nebo spěje lidstvo neodvratně ke katastrofě?

Jsem spíš pesimistický, ale před dvěma dny se tu stalo něco, co mě občas dodá i optimismus (rozhovor se konal po maďarských parlamentních volbách – pozn. red.). Myslím, že potřebujeme zásadní změnu myšlení, a proto jsem ten film udělal – abych lidi tímto směrem trochu posunul, protože takhle už to dál nejde. Štěstí nepramení z bohatství a majetku. Kdyby se tímto způsobem změnili všichni, pak by tu byla naděje. Ale to ve světě nevidím. Vidím šílenství, agresi a všechny ty špatné věci. Ale občas se dějí i dobré věci. Myslím, že ta nová generace, která tu před dvěma dny udělala změnu, přemýšlí jinak. Takže si myslím, že budou mít i jiné odpovědi na problémy a jiná řešení. A to mi dává naději.

Italská filmová vědkyně Cristina Formenti se věnuje rozporu mezi ekologickými animovanými filmy a dopadu náročnosti jejich produkce na životní prostředí. Při jejich výrobě vzniká velká uhlíková stopa, což je paradoxní. Jak to bylo v případě snímku Čtyři duše kojota? Mysleli jste na to?

Rozumím tomu a je to dobrá otázka. Samozřejmě jsme měli ekologickou stopu, ale tu má všechno, co děláte. Kdybych dělal jinou práci, pravděpodobně bych spotřeboval stejné množství elektřiny a nedělal bych na věci, která směřuje správným směrem. Takže filmy stále dělám. Jak můžete něco dělat, aniž byste měli uhlíkovou stopu, pokud nežijete v lese? Třeba obnovitelná energie – to by bylo dobré, to by byl pravděpodobně správný způsob. Ale já jsem tvůrce animovaných filmů a myslel jsem si, že moje práce může lidi nějak ovlivnit. A to se snad vyplatí. Kdo ví? Já to nevím. Možná má pravdu. Možná bychom všichni měli skončit.

Jak velký byl váš tým při práci na filmu Čtyři duše kojota?

Nejvíc nás bylo v jednu chvíli 120. Sem patří úplně všichni – herci, animátoři i výtvarníci. Ale to trvalo jen chvíli. Začal jsem samozřejmě sám, tedy s producentem a jedním projektovým manažerem. S nimi jsem pracoval, pak se přidalo pár lidí a postupně přicházeli další a další. V jednu chvíli jsme dosáhli vrcholu a potom počet zase klesal. Ale v tom nejvyšším bodě to bylo dohromady 120 lidí. Nebyl to vlastně nijak obrovský tým.

Máte na kontě dva celovečerní animované filmy. Mnozí tvůrci dávají přednost kratší stopáži, vy očividně ne. Proč?

Tak to úplně není. U filmu Distrikt! jsme také začali s krátkými epizodami, se seriálem, protože nikdo nemá odvahu začít rovnou celovečerním filmem. Takže jsme i tam začali seriálem, ale ten byl zrušený, stejně jako seriál o původních obyvatelích Ameriky. Ale my jsme rozdělanou práci nechtěli opustit. Už jsme měli studio a technologii, a tak jsme si řekli, že uděláme celovečerní film. Vlastně mě k tomu dotlačily okolnosti. Po islandském seriálu jsem dělal krátké filmy a krátké dokumenty. Nevadí mi dělat cokoli z toho. Prostě to tak vyplynulo.

V českých mainstreamových médiích se Maďarsko nejčastěji zmiňuje v souvislosti s dlouho vládnoucím premiérem Viktorem Orbánem, ale ten nedávno prohrál ve volbách. Jaká je podle vás jako člověka „zevnitř“ současná situace ve vaší zemi z hlediska kulturní tvorby obecně a animace zvlášť? Ovlivňuje ji přímo politika, nebo se vám daří žít si ve vlastní „bublině“?

Je to složité. Vždycky to bylo složité. Když jsem dokončil univerzitu, v Maďarsku točil velký režisér jménem Marcell Jankovics. Byl to pravděpodobně nejznámější režisér v Maďarsku a on a jeho přátelé měli na starosti financování. Takže nikdo jiný moc peněz nedostal. Jen on, pár jeho přátel a několik dalších lidí. Takže to byl boj. Když zemřel, změnilo se to a dostali jsme šanci. Ale politika vždy ovlivňovala financování, a v posledních zhruba pěti letech pak naprosto radikálně. Některé projekty se financovaly neuvěřitelnými částkami peněz. Ani si nedokážete představit, kolik peněz dostaly. Natáčely se propagandistické filmy pro Orbánovu vládu, nebo to bylo celé řízené shora, ve stylu: „Udělejte film o tomhle.“ Ti lidé nebyli talentovaní, ale utráceli spoustu peněz. Polovina se rozkradla a zbytek byl odpad. Ale dobré bylo, že se týkalo hlavně hraných filmů. Takže kameramani, kostýmní výtvarníci, osvětlovači a další lidé měli práci. Pro lidi od filmu to vlastně bylo dobré. I na animaci jsme vždycky nějaké peníze dostali. Nestěžuju si, ale postupně to bylo čím dál složitější. Kojota jsme připravovali pět let v Maďarsku a pak nám řekli nám „dost“ a my neměli žádné další možnosti, protože bez státního financování nemůžete začít shánět financování jinde, zvlášť u celovečerního filmu. Nějaká řešení jsme měli, ale Maďarsko je malá země. Takže existuje jen jeden zdroj a všichni si z něj chtějí ukousnout. Takže ano, je to boj. A byli i lidé, kteří skončili na černé listině. Neříkalo se to otevřeně, ale věděli jste, že daný člověk je „mimo“, protože nesouhlasí s politikou. Něco někde řekl a tím skončil.

Vidíte po volbách nějakou naději na změnu situace?

Ano, naděje tu vždycky je. Nevíme, co se stane. Chce to čas. Nevím, co přijde, ale cílem teď je zastavit ty velké produkce a umožnit jednotlivým režisérům a studiím, aby mohli žádat o financování. Chtějí to udělat spravedlivější a férovější. Doufejme, že se jim to podaří.

Jaký je váš další projekt? Na čem teď pracujete?

Pracuju na krátkém filmu. Má jen deset minut a je o velkém třesku – o tom, jak vznikl vesmír. Je ale trochu víc experimentální. Také se učím nové technologie, protože na Kojotovi jsme pracovali osm let a teď musím projít „updatem“. Takže experimentuju. Ale nedostali jsme financování, máme peníze jen na přípravu. Takže na tom pracuju sám. Nikoho dalšího k sobě nemám. Doufám ale, že to budu moct dokončit v létě. Pak se uvidí.