Rozhovor dne: ANIMAMI

Jak být kreativní i s malým dítětem? Nesmíte zapomenout na sebe, radí animátorky

Animami je projekt, který zahrnuje čtyři autorské animované snímky a jeden dokument o nich. Dosud vznikly krátké snímky Maglajz, Proč se mě nedotýkáš?, Žraní, praní, milování a konečně Matka s. r. o. Za kolekcí čtyř děl stojí jejich autorky Adéla Kukalová, Eliška Oz, Veronika Pasterná Szemlová a Vendula Velísková. Jejich hlavním tématem je mateřství a jak ho skloubit s uměleckou seberealizací. Anifilm o nich mluvil s producentem Liborem Nemeškalem a dvěma tvůrkyněmi. Podle nich je hlavní si při péči o malé dítě během rodičovské dovolené udělat čas i na sebe. Stačí deset minut denně.

Kdo s tímto nápadem přišel a proč?

Libor Nemeškal: Většina autorek animátorek, které u nás ve studiu Kouzelná animace pracovaly, odešla s prvním dítětem na mateřskou dovolenou a my jsme hledali nějaký způsob, jak jim pomoct s návratem do práce. Zkoušeli jsme to na různých typech projektů - mezinárodní i nějaké místní zakázky. Bohužel to většinou skončilo na tom, že kapacita maminek nebyla nekonečná a termíny byly vždycky neúprosné. A tak jsme s Verčou Szemlovou, jednou z autorek, rozhodli, že zkusíme jít trochu jinou cestou a že si Verča vytvoří svůj vlastní autorský film, kde nebudou tak přísné deadliny. To téma začalo být silné, tak jsme si řekli, že zkusíme oslovit i další animátory, jestli by do toho nechtěli jít s námi. A tím to vlastně celé začalo.

Eliška Oz: Já si vždycky v nějaké životní fázi říkám: „O tom bych mohla udělat film.“ Jenže pak ta fáze pomine. Ale teď bylo všechno dobře načasované - měla jsem děťátko a říkala jsem si, že by to byl hezký film. A zrovna mi volal Libor, že rozjíždí nějaký projekt a jestli bych se ho chtěla zúčastnit. Věděla jsem, že to je osud, že musím.

Takže jste vlastně točily snímky o sobě samých, že?

Eliška Oz: Jo, rozhodně.

Nakolik bylo pro vznik filmu jednodušší, že jste měly téma doma? Dá se říct, že jste jím žily?

Eliška Oz: No, jednodušší to nebylo. Bylo složitější to vymyslet. Snažila jsem se všechno dovést do dokonalosti a držela jsem nad sebou větší bič než normálně, takže to bylo složité.

Libor Nemeškal: Zadání bylo, aby to fungovalo jako pásmo, aby filmy spolu nějakým způsobem komunikovaly, aby se doplňovaly, vzájemně se nevykrádaly. Takže tam byla i nějaká omezení, do kterých se autorky musely vejít. Tématem měla být reflexe zkušenosti s mateřstvím, jenže pocitů měly autorky strašně moc. My jsme si většinou vybrali jeden, dva a na nich jsme se pokusili filmy stavět.

Vendula Velísková: Pro mě je to debut. Nejdřív jsem se k projektu dostala jako vedoucí výroby. A protože jsem taky máma, dostala jsem pak od Kouzelné animace úžasnou nabídku začlenit se do pásma svým filmem. V momentě, kdy holky už finišovaly, moje Matka s. r. o. teprve vznikala. Ale obrovská výhoda byla v technologii; tím, že je to pixilace, nebylo třeba tak dlouhého časového úseku na realizaci jako u ostatních snímků, takže jsme to dotáhli do zdárného konce v termínu.

Odkazujete na někoho ve svém díle? Inspirovaly jste se u někoho konkrétního? Myslíte si, že téma mateřství je v animovaném filmu dostatečně zpracováno?

Eliška Oz: Úplně si to nevybavuji. Určitě jsem viděla ve svém životě nějaké filmy o mateřství, ale ve svém díle jsem se nikým asi neinspirovala. Spíš to bylo všechno nějaká vlastní zkušenost. Tento projekt je více specifický, není jenom o mateřství, ale o mateřství spojeném se snahou tvořit.

Takže hlavně sebereflexe. Jinými slovy, čerpaly jste z vlastního života...

Vendula Velísková: Já bych ráda zmínila, že ty animované filmy nejsou dokumentem z našeho mateřského života. Je to inspirace našimi prožitky, ale není to tak, že by se to přesně takto u nás dělo. Vzaly jsme nějakou situaci nebo emoci a zesílily jsme ji, aby dokázala přinést reflexi nebo katarzi divákům. Nevím, jak pro ostatní holky, ale pro mě je to tak trochu terapie – když o tom člověk mluví a sdílí to, tak se mu v tom pak trochu lehčeji žije.

Libor Nemeškal: Já jsem nějaké animované filmy o mateřství viděl, ale měly těžkou notu. Naší snahou bylo naopak zkusit udělat filmy, na jejichž konci bude světlo na konci tunelu. Tedy že nepůjde o negativní konstatování: Matka je vyšťavená, má poporodní deprese a nemá čas na sebe. V dramaturgii našeho pásma jsme se snažili jít pozitivní cestou. Ale ne že bychom téma zlehčovali, ale abychom se snažili dát i nějaké poselství autorkám nebo matkám, které to uvidí, že bude určitě líp.

Můžete přiblížit, jak se dá natáčení animovaného filmu spojit s rodičovskou dovolenou? Jak to v reálu u vás probíhalo, měly jste děti přímo na place, nebo jste je odložily k babičkám, partnerům? Jak dlouho natáčení trvalo?

Libor Nemeškal: Animace je specifická, není to jako u hraného filmu, točí se průběžně. My jsme animovali přes dva roky, včetně přípravné fáze. Je to tedy rozložené do mnohem větší časové plochy, nejde o nárazovku typu, že uklidíme děti na týden k babičce a natočíme to. Museli jsme zajistit hlídání pro děti, aby mámy mohly buď animovat, nebo alespoň „režírovat“. Samotná výroba filmu přerostla v komunitní projekt, kdy jsme u nás doma zřídili dětskou skupinu. Zachycuje to i dokumentární film, kdy se v jednom momentě natáčení pracovalo u nás doma a děti hlídala moje žena.

Eliška Oz: My jsme na filmu Proč se mě nedotýkáš? pracovali s manželem. Když jsme na něm začali dělat, měli jsme jedno dítě, pak se nám do cesty připletlo další. To už se pracovní proces změnil. Když jsme měli jedno dítě, ještě jsme pracovali doma, měli jsme jednu místnost udělanou jako ateliér a tam jsme pracovali. Dítě bylo celkem samostatné a klidné, tudíž jsme na to měli prostor. Když do toho přišlo druhé dítě, situace se úplně obrátila. Pak pracoval hlavně manžel a já jsem byla spíš s dětmi. Ateliér jsme museli přestěhovat mimo domov, protože ten mladší hrozně jedl plastelínu a museli jsme ho odstavit od zdroje. (smích) Každý jsme pak byli ve své lokaci a několik hodin denně jsme byli propojeni přes videohovor, kdy jsme si dávali feedback a plánovali práci.

Vendula Velísková: Já jsem samoživitelka. U každého našeho filmu je tedy nejenom jiná technologie výroby, ale i přístup k výrobě samotné v domácím prostředí se velmi různí. Každý náš film zažil něco originálního. Já jsem měla a mám obrovskou podporu ve svých rodičích, kteří žijí nedaleko a pomáhají mi s hlídáním.

Libor Nemeškal: Každých čtrnáct dní jsme měli mít pracovní schůzku, kdy jsme si měli říct, jak postupujeme na filmech, ale v určitou chvíli se to zvrhlo spíš v terapeutickou skupinu a sdílení aktuálních zážitků s (nemocnými) dětmi. Za ty roky se nám snad ani jednou nestalo, že bychom se setkali všichni a neměli jsme alespoň jedno dítě nemocné. Přítomnost dětí byla u tohoto projektu téměř pořád.

Jak jste získali peníze na tvorbu snímků?

Libor Nemeškal: Tím, že se jedná o autorské animované filmy, a ještě navíc krátké, nemůžeme počítat s tím, že v distribuci vydělají nějaké peníze zpátky. Významnou finanční podporu jsme obdrželi od Státního fondu kinematografie a také díky Audiovizuálním voucherům v rámci NPO. Finančně přispěl také Nadační fond Filmtalent Zlín, který je koproducentem projektu. Vedle Kouzelné animace se na tvorbě pásma podílelo i několik dalších soukromých zdrojů, pokud bychom to ale dělali jako čistě komerční projekt, zkrachujeme. Bez štědré podpory z veřejných zdrojů bychom to zkrátka nebyli schopni utáhnout.

A kde díla vznikala?

Libor Nemeškal: Každý snímek vznikal jinde. Elišky film vznikal z velké části v jejich rodinném studiu. Snímek Wendy Matka s. r. o. vznikal ve studiu Kouzelné animace ve 100dole. Kreslené filmy mají tu výhodu, že můžou vznikat na více místech, takže Verča i Adéla měly na svých projektech kolem 15 animátorů z různých koutů České republiky.

Zaujalo mě, že na webu Animami máte i přehled, kolik jste vypily hrnků kávy nebo kolik jste probděly nocí. Znamená to, že jste na snímcích pracovaly hlavně přes noc?

Eliška Oz: Já jsem si myslela, že v noci nikdy nepracuju. Ale to vlastně není pravda, protože jsem v noci kojila a vždycky jsem při tom přemýšlela nad tím, co mě čeká další den nebo co se ještě musí stihnout. Takže ano.

Vendula Velísková: Pro mě je noc časem, kdy pracuju. Hlavně když je dítě nemocné, přes den jsem s ním, pak ho uspím a jdu pracovat. Nicméně já jsem do tří a půl roku měla totálně nespavé dítě, za noc jsem u něj byla i patnáctkrát, bylo to fakt náročné. Naštěstí se jeho spánek postupně zlepšoval. Ale bylo paradoxní, že kdykoliv jsem otevřela práci na filmu a bylo jedno, jestli to je v jedenáct v noci, ve dvě ráno nebo ve čtyři ráno, on se vzbudil. Jako by měl nějaký šestý smysl. Takže to je to zapojení dětí do výroby filmu. (smích)

Mnoho žen řeší, jak skloubit péči o rodinu s kariérou. Dá se to podle vás vybalancovat, nebo je to vždy na úkor jedné strany? Našly jste vy osobně nějaký svůj recept, jak na to?

Eliška Oz: My to máme asi trošku jiné než ostatní, protože tvoříme s manželem společně. Dítě jeden pohlídal a druhý šel pracovat, nebo jsme ho měli s sebou v ateliéru. Člověk si sice může vymyslet nějaký systém, ale stejně se pak řídí podle dítěte, jeho nemocí a podle toho, jak se vyspalo nebo nevyspalo.

Co jste vlastně chtěly svými snímky říct? Je opravdu kariéra tak důležitá a nechcete se jí vzdát i v tomhle období, kdy je dítě na vás jako mámu fixované? Nebo se naopak budete věnovat výhradně jemu? Anebo to lze nějakým způsobem vybalancovat?

Libor Nemeškal: Nejde ani tolik o kariéru, ale spíš o kreativitu. O to neztratit sebe sama ve chvíli, kdy má člověk dítě. Nezapomenout, že ještě pořád existuju já jako matka i já jako člověk. Není problém v animaci. Když by holky přišly po pěti letech mateřství, my je vezmeme. Ale spíš je problém v tom, jestli nebudou tím dítětem natolik vyždímané, aby vůbec ještě byly kreativní. U animace mám pocit, že jde o jednu z nejtěžších met, kterou jsme si mohli zvolit. Kdybychom dělali hraný film, kreslili, kdybychom dělali dokumenty, bylo by to něco jiného. Ale co se týče animace, podle mě jsme nemohli mít náročnější kreativní činnost, časově i mentálně. A přesto to holky dokázaly.

Poselství filmů je v tom, že nějaká část kreativity při mateřství jde udržet a je to pozitivní očistný proces. A já doufám, že se to podařilo naším projektem ukázat. Doufám, že pásmo bude pro matky motivační. Třeba si řeknou: Tý jo, když čtyři mámy s takhle malými dětmi dokázaly udělat neskutečný kus práce, urvu si pro sebe alespoň chvilku, abych si nakreslila obrázek nebo si splácala něco z hlíny. Pokud se člověk naplno oddá jenom dítěti, tak mám pocit, že je to cesta do záhuby, protože se přestane starat sám o sebe a ve výsledku tomu dítěti škodí.

Vendula Velísková: Člověk podle mě potřebuje aspoň deset minut denně pro sebe a je úplně jedno, co to znamená. Každý má jiné potřeby, jiné touhy, něco „svého“, co mu pomůže dobít psychické baterky. Myslím si, že když si tu chvíli máma dopřeje, tak se to tisíckrát v pozitivním vrátí do psychické pohody a tím pádem i do rodiny.

A je tu ještě druhá linka. Když je žena doma s dvěma dětmi, je doma minimálně 4 až 5 let. A v momentě, kdy v té době nedělá vůbec nic a má se pak vrátit do práce, řekne si: Ježíši, ale vždyť já už neumím malovat. Já už neumím kreslit, modelovat. Já jsem to tak dlouho nedělala. Její sebevědomí tím může utrpět. A pak si řekne: Já to neumím, už to dělat nebudu. Kvůli tomu přicházíme o úžasné talenty žen, které by mohly po mateřské pokračovat, kdyby během ní aspoň kapičku po kapce něco mohly tvořit.

Kde mohou lidé vaše filmy vidět? Koukal jsem, že organizujete jakousi roadshow, zatím tedy hlavně v Praze. Co je její náplní a pro koho bude určena?

Libor Nemeškal: Hned od začátku jsme věděli, že chceme dvě formy distribuce. Protože to jsou krátké autorské filmy, nabízí se festivalová distribuce. Eliška má v tuto chvíli potvrzených asi 11 mezinárodních festivalů, kde už její film přijali. Wendy má o kousek méně, ale u ní jsme začínali s festivalovým nasazováním později. Druhá velká komunikace by měla být skrze pásmo, které bylo původně vymyšlené jako pásmo plus terapeutická část. Tady předám slovo Wendy, protože ta se distribuci pásma a roadshow věnuje.

Vendula Velísková: Premiéra proběhla v kině Aero, následně byly projekce v Praze. Nyní v Liberci na Anifilmu, pak je projekce v Brně a ve Zlíně. Aktuální seznam míst je na webu www.animami.cz/roadshow. Pokud se nám podaří získat další finance, projekce budou přibývat. Pracujeme na tom, abychom to dostali k co největšímu počtu maminek. Posláním je (jak už říkal Libor) dopřát těm mámám možnost odplavit terapií sdílením svoje těžkosti, ale zároveň jim dopřát to, co je v mateřství hrozně důležité. A to je čas sama pro sebe. My během projekcí nabízíme hlídání dětí. To znamená, že maminky budou v sále, budou sledovat jen pásmo a následně budou mít „art terapii“ sdílením. Ve vedlejší místnosti budeme mít hlídačky pro děti. Vlastně jsme vzali koncept toho, co vzniklo během výroby filmu. Mámy jsou na dosah, ale jsou tu samy za sebe a mají prostor si opečovávat to své já uvnitř sebe.

Rozhovor připravil Ondřej Kůs.