ROZHOVOR: Marek Berger

Za letošním festivalovým vizuálem stojí animátor, výtvarník, storyboardista a komiksový autor Marek Berger, který na sebe upozornil mj. animovaným krátkým filmem Pérák: Stín nad Prahou, seriálem Legendy staré Prahy či komiksem Octobriana. Co ho přitahuje na starých příbězích jako jsou Rychlé šípy, čím se odlišuje komiks od dalších výtvarných forem a na která sci-fi díla nedá dopustit prozradil v následujícím rozhovoru.

Rozhovor připravila Natálie Kozáková.

Pamatuješ si, kdy jsi poprvé propadl komiksu?

MB: Určitě už v raném dětství. Díky starším bratrům jsme doma měli Rychlé šípy a na chatě po bratranci i několik ročníků časopisu Kometa, kde vycházely sovětsky laděné sci-fi seriály, jako např. Tajemství Enny a další. Z nich na mě dýchla fascinující retro atmosféra, aniž bych jako dítě pořádně tušil, co to je za pocity. A potom samozřejmě Saudkovy komiksy s typickou ironií a hlavně dynamickou kresbou, kterou jsem se posléze snažil napodobit. Ale kromě toho mě od útlého dětství zásadně ovlivnil Zdeněk Burian a jeho ilustrace v knihách o pravěku od Josefa Augusty, které jsem hltal ještě předtím, než jsem se vůbec naučil číst. Takže kreslení dinosaurů se mi stalo obsesí a fascinoval mě i Burianův hyperrealismus, jako bych listoval barevným fotoalbem z pravěku. Vlastně mě tenhle realismus formoval mnohem víc než třeba Čtyřlístek, který mě sice bavil příběhy, ale výtvarně mě neinspiroval.

Co ti na komiksovém médiu připadá nejpřitažlivější?

MB: Možnost vyprávět příběh pouze obrazem, a to aniž bych musel používat bubliny s textem. A nebo naopak dopřát textu mnohem větší význam i prostor, dát ho třeba i do rozporu s obrazem, díky čemuž vznikají v ději zajímavé, zneklidňující situace. Tuhle preciznější práci s textem a jazykem jsem si nedávno vyzkoušel ve svém nejnovějším komiksové povídce Karel Hynek Wáchal, mág, která vyšla letos ve sborníku Aargh!. Zároveň jsem byl už od dětství zásadně ovlivněný filmy. Rodiče nám kupovali časopis Cinema, který v 90. letech byl na vysoké úrovni, a já jsem už jako kluk na základce chodil často do kina. Když jsem pak začal studovat ilustraci na Střední škole umění a designu v Brně, snil jsem o tom, že bych režíroval filmy, ale uvědomoval jsem si, že zafinancovat sci-fi nebo fantasy projekty v Česku nebude žádná legrace. Tak jsem si začal psát filmové náměty do šuplíku s tím, že bych je mohl využít i pro komiks. Což je nakonec, zdá se, osud Octobriany, která byla zpočátku také filmovým scénářem. Uvidíme, zda půjde o osud definitivní…

Jaký je pro tebe rozdíl při práci na komiksu, tvorbě storyboardu a práci na animovaném filmu? Předpokládám, že nějaký základ je stejný, ale mohl bys přiblížit specifika jednotlivých disciplín?

MB: Základ spočívá ve schopnosti umět kreslit a myslet trochu filmově. K tvorbě komiksu mě inspirovaly především filmy, nikoliv naopak, a myslím, že to tak má spoustu tvůrců. Na papíře sice „zmrazíme“ pohyb jako jediný frame, ale v hlavě ho vidíme jako plynulý děj. U komiksu je pro mě naprosto zásadní, kdy v ději obrátím stránku a co bude na levé a pravé straně. Pokud se nějaká překvapivá situace odehraje na konci dvojstránky, musím brát v potaz, že se na ni čtenář prostě podívá dřív, než se k ní postupně dočte. Tudíž to překvapení musí nastat ideálně hned po obrácení stránky. Když rozvrhuji komiksový příběh, vždycky pracuji už od hrubých skic naležato s dvojstránkou. U storyboardu je rozdíl ten, že pracuji s chronologií, timeline a velikost panelů vůbec nemusím řešit, všechny obrazy jsou naležato a tím pádem je to trochu větší nuda. Mě teď mnohem víc baví práce na filmových concept artech a pozadích, kde je více prostoru pro kreativitu.

Zmiňoval jsi Rychlé šípy, které tě tak trochu provázejí napříč tvorbou. Čím jsou pro tebe fascinující? A je naopak něco, co ti v nich příliš nesedlo?

MB: Jelikož jsem strávil roky ve skautu a četl jsem Foglarovky, měl jsem k Šípům přirozeně blízko. Ale už tehdy mi jejich styl připadal trochu zastaralý a dělal jsem si legraci z toho, jak Šípy mluví a jak jsou některé zápletky výchovné. Když mi bylo asi dvanáct, měli jsme s bratrem takové klackovité období, kdy jsme vpisovali a dokreslovali do starých ohmataných výtisků Rychlých šípů různé sprosťárny, což se rodiče samozřejmě nesměli dozvědět, a tak Šípy rychle skončily ve sběru. O pár let později jsem ale od maminky dostal krásné souborné vydání na křídovém papíře a to už jsem měl nějaké zábrany a rozum. Říkám to však proto, že můj vztah k Rychlým šípům rozhodně nebyl vždy úctyplný či dokonce pietní. Jenže ona ta zastaralost a jakási naivita se zároveň dá krásně zúročit, což dokládá např. němá groteska Tomáše Vorla Rychlé šípy zakládají klub nebo různé besídky divadla Sklep, které mám hodně rád. Krása Rychlých šípů spočívá právě v tom, že se jejich naivitě a zastaralosti můžeme posmívat, ale zároveň nás vrací do bezstarostných časů a původně bezelstných myšlenek autora.

Souvisí to nějak s tím, jakou tvář ses jim rozhodl dát ve svém komiksovém příspěvku v antologii Rychlé šípy a jejich nová úžasná dobrodružství?

MB: Do jisté míry ano. Když jsem zpracovával vlastní pojetí Rychlých šípů, rozhodl jsem se je zasadit do prostředí, ve kterém jsem trávil své dětství, což bylo devadesátkové sídliště na malém městě. Bylo sice obklopené přírodou, ale přeci na něm byla znát určitá špinavost. Možná to bude znít kontroverzně, ale když jsem viděl, jak jsou Stínadla od ilustrátora Pavla Čecha malebná, až pitoreskní, necítil jsem z nich to nebezpečí, které by se v nich mělo skrývat. A tak jsem si řekl, že zasadím Rychlé šípy do ošklivého, nevyhovujícího prostředí, v němž jsou místo Vontů writeři, místo Černých jezdců skejťáci atd. Také mi vždy trochu vadilo, že jsou Šípy brané jako takové vzory, skoro až celebrity, díky nimž chlapci a děvčata zakládají čtenářské kluby a pomalu je žádají o podpis. V tom případě by jim přece taková sláva musela stoupnout do hlavy, nebo ne? A tak jsem si řekl, že pokud by Rychlé šípy byli větší mimoňové nebo nerdi, o to víc by drželi spolu a jejich zranitelnost by byla větším zdrojem napětí a nových zápletek. Museli by se postavit Dlouhému bidlu, který je v mém příspěvku na rozdíl od originálu, kdy je Bratrstvo kočičí pracky spíš k smíchu či dokonce znechucení, opravdu nebezpečný. Ale přidal jsem tam i nenápadné detaily, naznačující, že tohle Dlouhé bidlo je víc tragická sebedestruktivní figura, které by se mělo spíš pomoct.

Má Foglarova pětice ve své původní podobě potenciál oslovit současnou dospívající generaci?

MB: Pokud se k nim dítě dostane ještě v relativně nevinném věku, pak určitě ano. Než začne s roztříštěnou pozorností konzumovat online obsah např. na YouTube nebo Tiktoku. Myslím, že Rychlé šípy jsou v tomto ohledu srovnatelné s Tintinem - je to funkční fiktivní svět, pokud se zdůrazní jejich dobové zasazení, jako to dělá v posledních letech například ilustrátor Jiří Grus.

Myslíš, že by mělo smysl o nich udělat celovečerní animovaný film?

MB: Ale jo. Kdybych to měl dělat já, asi bych to pojal jako pomyslný sequel a nezatěžoval se věrnou adaptací originálu. Zajímalo by mě, jací jsou tito hrdinové v pubertě, potažmo v adolescenci, v časech, které následují po jejich největší slávě. Zápletka se tu logicky nabízí sama - řešili by rozpad klubu, práci, holky, nebo možná válku. Pojmout to jako coming of age, který umožňuje jejich fanouškům zestárnout společně se svými hrdiny, jako to například bylo u Harryho Pottera.

Ve své tvorbě mísíš univerzálně populární, potažmo kultovní příběhy s žánrovější podívanou a fantastickými prvky a vsazuješ je do městského prostředí, kdy se město do jisté míry stává jedním z protagonistů příběhu. Dá se tedy o ní uvažovat jako svého druhu urban fantasy?

MB: Možná na to má vliv to, že jsem sám z malého města a ve svých patnácti letech jsem přešel na střední školu do Brna a připadalo mi to, jako že jsem najednou v megalopoli. Že si můžu kdykoliv zajít do kina a užít si naplno svoje cinefilní nadšení z fantaskních filmů. Jestliže předtím jsem četl Foglarovky a jezdil na čundry, tak díky tomuto přesunu jsem objevil úplně jiný druh romantiky. Když se člověk začne vracet z prvních večírků, tak v určitém věku začne víc vnímat noční město. Posléze jsem přešel do Zlína a začal objevovat zase naprosto odlišný druh urbanismu, což mě inspirovalo ke krátkému filmu Nokturno. A nakonec po přechodu do Prahy přišel opět jiný druh městské romantiky, který mě inspiroval k vytvoření českého superhrdiny Péráka.

Pérák už ale předtím existoval…

MB: Jasně, existoval jako urban legend za protektorátu a také jako populární kreslená postavička Jiřího Trnky z filmu Pérák a SS. Právě v této cartoonové, jakoby gumové podobě ve stylu černobílých amerických grotesek byl zapsán do kolektivní paměti nejvýrazněji. Jenže mě hodně zaujalo nedokončené torzo komiksu Petra Krejzka a Adolfa Lachmana, v němž byl Pérák zobrazen jako superhrdina v poněkud steampunkové, velmi propracované a realistické kresbě. Bylo mi moc líto, že komiks nebyl dokončen a řekl jsem si, že bych na to mohl navázat v podobném stylu jako Nokturno, s realistickou komiksovou animací. Zpětně na Pérákovi vidím řadu chyb po dějové i stylistické stránce, jelikož jsem vytvořil třináctiminutový film s dějovou strukturou určenou pro celovečerní film a rozhodně to bylo poznat. Bylo by lepší, kdybych vytvořil pětiminutovou akční jednohubku jen s Pérákem, Golemem a nacisty a nesnažit se tam na každou cenu nacpat další postavy a motivy. Myslím, že jsem tuto postavu ale vytěžil dostatečně, protože jsem na film navázal komiksovou povídkou v časopise Aargh! jménem Žlutá je barva naše. V ní vidíme zestárlého Péráka, který už nemá nohy, a jeho pomocníka Široka, kteří zachraňují vlasatou mládež od šikanujích esenbáků na Žižkově, sousedícím se Stínadly.

Jak již bylo zmíněno, jsi spoluautorem komiksové Octobriany (s Ondřejem Kavalírem) a v textu pro Deník N vysvětluješ, proč jste si za ústřední hrdinku vybral právě tuto kultovní postavu, jejíž vznik s sebou nese mystifikační minulost i stereotypní, sexistické vnímání superhrdinky, jejímž duchovním otcem je Petr Sadecký. Jak probíhal celý proces vzniku komiksu a jak jste přitom měli rozdělené role?

MB: Tady se obloukem vrátím opět ke Zdeňku Burianovi a časopisu Aargh!, který jsem objevil ve školní knihovně na střední v Brně. Zaujala mě tehdy obálka magazínu s Octobrianou od Miroslava Schönberga a uvnitř byl článek o Octobrianě s překvapivě lascivními obrázky od jinak vždy seriózního Buriana. Když jsem mnohem později přemýšlel o filmovém pokračování Péráka, tak mě napadlo, že skvělou antagonistkou příběhu by byla právě tato sovětka Octobriana. Producentka Dagmar Sedláčková mě pak upozornila, že tahle postava je možná mnohem zajímavější. A měla pravdu, protože Octobriana má mj. větší globální dosah. Nejprve jsem přemýšlel nad animovaným seriálem, ale to se brzy ukázalo jako velmi nákladná záležitost. Přesto jsem vytvořené návrhy poslal šéfredaktorovi Aargu!, Tomášovi Prokůpkovi, kterého nadchly, a navrhl mi, jestli bych v magazínu nechtěl otisknout komiksovou povídku, což se v roce 2019 nakonec stalo. Všiml si jí scenárista Ondřej Kavalír a nabídl mi možnost vydat delší komiks v nakladatelství Labyrint. Na původní, filmověji laděné kostře příběhu jsme pak společně zapracovali, Ondřej působil jako dramaturg. Práce v tandemu na „celovečerním komiksu“ se mi velmi osvědčila, nápady se mnohem snáze diskutují a výsledná podoba je preciznější, než kdybych ji měl na starosti sám.

Pro ty, co komiks nečetli, mohl bys alespoň naťuknout, jak jste se její postavu snažili s Ondřejem aktualizovat?

MB: Asi podobně jako u Rychlých šípů - tím, že jsme se snažili přiznat stárnutí původní látky a možná to dokonce přehnat. Ne do té míry, aby to působilo jako ztřeštěný brakový sexismus, ale spíš využít vědomí toho, že Octobriana kdysi vznikla pro potěchu oka stárnoucího bílého heterosexuálního muže. To znamená, že kromě její animálnosti a sovětského původu byla veškerá její charakteristika založená na tělesných přednostech, což jsem se rozhodl využít pro hlavní zápletku - upozornit na to, že všichni chtějí využít především její tělo, ať už jako zbraň nebo jako eugenický nástroj ke zdokonalení lidské rasy, ale vůbec nikomu nezáleží na tom, jaký má na to ona názor. Nechtěl jsem například variovat bondovky, pouze do nich dosadit hrdinku a říct: „Pozor, tohle bylo sexistické a takhle se to už dělat nemá“. Přetvářel jsem Octobrianu s vědomím toho, že sice žijeme v době kulturních válek, ale kontroverze může být i skvělá. Nahrávalo mi také to, že český komiks není zatížený pravidly mainstreamu a komerčního komiksu, protože tenhle obor u nás zkrátka moc nevydělává. Je možné, že dnešní dvacetileté čtenářstvo mi vyčte, že už samotná obálka Octobriany je sexistická, a já to beru. Ale zároveň bych doporučil si přečíst alespoň anotaci na zadní straně, nakouknout dovnitř a třeba pak změní názor.

Jsi autorem letošního ročníku festivalu Anifilm, jehož tématem je sci-fi. Čeho si na tomto žánru nejvíc ceníš?

MB: Jako spoustu dalších dětí i mě v 90. letech zasáhl fenomén Star Wars a na rozdíl ode dneška, kdy si každý může skoro cokoliv pustit kdykoli chce, tak tehdy jsem je viděl pouze jednou na VHS a byl to pro mě naprosto výjimečný a vzácný zážitek. Ovlivnila mě výrazně ale i česká sci-fi, především filmy Karla Zemana. Fantastika pro mě tehdy byla úplně přirozenou věcí. Myslím, že skoro každý na sci-fi žánru oceňuje jeho eskapismus, ale ještě mi připadá důležité, že sci-fi je v podstatě takový nadžánr, který dokáže absorbovat řadu jiných žánrů. Česká sci-fi komedie je třeba kapitola sama pro sebe, Tajemství hradu v Karpatech, Zabil jsem Einsteina, pánové, Pane, vy jste vdova… Tyto a další snímky mi umožnily ocenit kouzlo analogových, nedokonalých sci-fi, které jsou o to víc fascinující třeba svým sound designem a invencí, pro mě při jejich sledování vždycky šlo o plnohodnotný audiovizuální zážitek.

Co tě při tvorbě vizuálu (resp. znělky) napadlo jako první?

MB: Vzhledem k tomu, jak inspirativní je celá historie sci-fi, tak jsem se rozhodl to pojmout právě jako takový evoluční oblouk žánru, od technooptimismu až po technopesimismu s citováním několika konkrétních, pro mě důležitých děl. A poselstvím, že kolonizování vesmíru možná nebude dobrý nápad. Když mi zavolal Pavel Horáček s nabídkou dělat vizuál, moje první otázka byla: “Takže budete promítat Divokou planetu?”. Jakmile mi to potvrdil, hned jsem věděl, že mě to bude bavit, protože ten film je moje srdcovka a že motiv modrého obra a malým človíčkem v dlani bude dobře fungovat. Rozhodl jsem se vzdát Divoké planetě hold i z toho důvodu, že ačkoliv jde o stylově velmi francouzský film, kterému udali styl režisér René Laloux, scenárista a výtvarník Roland Topor i hudební skladatel Alain Goraguer, animace vznikla v Československu, samotný film je mezinárodně velmi uznávaný a má skvělý sound design. Ten je podstatný i pro naši znělku a myslím, že se nám s jeho designerem Jirkou Saskou podařilo poukázat i na jiná známá díla. Další prvky vizuálu odkazují k mé asi největší filmová lásce, Metropolis Fritze Langa, i když ne úplně k černobílé klasice, ale především k restaurované kolorované verzi z 80. let s hudbou Giorgia Morodera. Obecně mi připadá, že filmová sci-fi je hodně postavená na citacích starších děl a autorů, což jsem chtěl také využít, takže tam člověk najde i narážky na Verneovu, potažmo Meliésovu Cestu na Měsíc a spoustu dalších. Z novějších je očividný třeba odkaz na robotku Eve z WALL-E, která vám napoví, co může znamenat ten symbol na hrudi robůtka. Další ať každý hledá sám…

Jaké animované sci-fi filmy by podle tebe fanoušci animace neměli minout, kromě výše zmiňovaných?

MB: Rozhodně Gandahar od Reného Lalouxe, který vznikl o dekádu později než Divoká planeta a dost se liší svou atmosférou, výtvarným stylem od Philippeho Caza, chladnějšími barvami i syntezátorovým soundtrackem. Dále nelze opomenout dystopickou cyberpunkovou klasiku Ghost in The Shell od Mamorua Ošii nebo Železného obra Brada Birda, což je v rámci dětského sci-fi naprostá rarita. V něčem se podobá E.T. mimozemšťanovi, ale dojemnou bromance obohacuje o temnější motivy studené války, amerického militarismu a všudypřítomné paranoie 50. let, zároveň jde o příjemnou kombinaci tradiční kreslené animace s 3D modely. A možná trochu překvapivě doporučím i skvělý krátký film Hurikán mého kamaráda Honzy Sasky, který sice není sci-fi (navzdory prasečí hlavě titulního hrdiny), ale v některých záběrech vtipně odkazuje na klasiky a kultovky žánru. Fanoušci si je tam jistě najdou.