Rozhovor dne: Diana Cam Van Nguyen

Diana Cam Van Nguyen je jednou z českých režisérek, jejíž animovanou tvorbu lze považovat za to nejlepší, co v domácím filmovém průmyslu vzniká. Ne nadarmo se její krátké snímky, objevily na nejprestižnějších světových festivalech - v Rotterdamu (Spolu sami, 2018), Locarnu či Torontu (Milý tati, 2021). Autorka autentických, technicky inovativních anidoků čerpajících mnohdy z osobních zkušeností na letošním ročníku zasedne v porotě soutěže Krátkých a studentských filmů. Proč je mladá česká animace na vzestupu a jak vznikl námět na její první celovečerní fikční film, rozebírá v následujícím rozhovoru.

Rozhovor připravila Natálie Kozáková.

V několika posledních letech se mluví o nové vlně české animace, jejíž jsi součástí. Jak se na to díváš a souzníš s tím, že je česká animace v rámci domácí tvorby opět na vrcholu? Co si myslíš, že to způsobilo?

Diana: Nejsem si jistá názvem nová vlna, ale vzestup v české animaci rozhodně vnímám, protože rozhodně nejde pouze o pár jedinců. Skvělé české animované filmy v poslední době vznikají takřka době každý rok a v porovnání s filmem hraným jsou jejich úspěchy na zahraničních, (i áčkových), festivalech opravdu viditelné. Nejvíc mě baví různorodost těchto filmů. V každém najdeme jinou technologii, jiný žánr, jiné téma. A přestože se s kolegy a kolegyněmi do jisté míry ovlivňujeme, každý z nás má svůj vlastní styl. Co to způsobilo, nevím, ale možná to, že se v poslední době dobře orientujeme v aktuálních světových trendech,a to nejen z technologického hlediska.

Kteří kolegové a kolegyně tě tedy nejvíc inspirují?

Diana: Už když jsem nastupovala na FAMU, sledovala jsem například tvorbu Jakuba Kouřila a Jana Sasky a přišlo mi neuvěřitelné, kam se dá s krátkými filmy dostat,. To však byllo ještě před oním pomyslným vzestupem. Momentálně považuji za výjimečný talent Dávida Štumpfa, což dokládají i jeho zahraniční úspěchy, např. cena Emmy za Vynikající animaci v seriálu Ms. Marvel. Přestože nyní mnohdy nepracuje v kreativních pozicích jako je režie, je vidět, že má neuvěřitelné schopnosti v rámci animačního řemesla, a mám velké štěstí, že jsem s nim mohla spolupracovat. Samozřejmě jsme v kontaktu i s Dariou Kashcheevou. Cením si toho, že s ní můžeme aktuálně spolu sdílet pozitivní i negativní zkušenosti z oblasti vývoje celovečerního filmu, ale i praktikálie týkající se férového ohodnocení, což vnímám jako velmi důležité. Pokud bych měla zmínit někoho z oblasti hraného filmu, pak podobně to mám nastavené s Vojtou Strakatým nebo Michalem Blaškem.

Díky svým snímkům Malá, Spolu sami a Milý tati jsi navštívila celou řadu festivalů a poznala řadu zahraničních tvůrců, animátorů. Co tě na této zkušenosti nejvíc zaujalo a ať už příjemně či nepříjemně překvapilo?

Diana: Myslím, že bych svou zkušenost rozdělila mezi festivaly kategorie A, které mi změnily život, a ty ostatní. Účast na áčkových festivalech ti otevře spoustu možností, snáze se dostaneš na rezidenční programy typu Cannes Residence aj. Pro mě byl rozhodující moment, když se můj film Spolu sami dostal díky jedné porotkyni na MFDF Ji.hlava, kde měl premiéru, na festival v Rotterdamu. V té době jsem vůbec netušila, co takový áčkový festival je, ani jsem neměla ambice se tam dostat. Byl to neopakovatelný zážitek zejména proto, že si člověk uvědomí, že je jeho film prezentován vedle děl velkých osobností světové kinematografie. Podobný pocit jsem zažívala i v Locarnu se snímkem Milý tati. Od té doby jsem se ve festivalovém světě naučila trochu chodit a do jisté míry je to pro mě nyní spíš taková rutina… Co se ostatních festivalů týče, jejich kouzlo spočívá především v tom, jak si je člověk užije lidsky a kolik nových lidí tam pozná. Mezi mé nejoblíbenější patří Clermont-Ferrand, kde jsem potkala snad nejvíc entuziastické publikum, které se s nadšením dívá na krátké filmy, a zároveň oceňuji jejich kvalitní programovou skladbu. Téměř všechny snímky, které jsem tam viděla, mě zaujaly a samotnou mě motivovaly k další tvorbě.

Co se za léta praxe pro tebe změnilo a co si z dosavadní pracovní zkušenosti odnášíš?

Diana: Strašně moc jsem se toho naučila. Když jsem nastoupila na FAMU, tak jsem o filmu nevěděla vůbec nic, neměla jsem žádné ambice a zároveň jsem cítila, že jsou ostatní o krok napřed. Myslím, že jsem měla velké štěstí, že jsem se se svými studentskými filmy mohla osobně cestovat na festivaly, díky kterým jsem se začala vzdělávat i v oblasti distribuce, sales, mezinárodních koprodukcí, o kterých jsme se na škole neučili. Mám také kolem sebe skvělé lidi, kterým mohu důvěřovat. S mojí producentkou Karolínou Davidovou jsme společně tak nějak profesně vyrostly. Dělaly jsme spolu všechny mé krátké filmy, nyní vyvíjíme můj celovečerní debut a přestože by leckdo mohl říct, že bych v tuhle chvíli už mohla oslovit někoho ambicióznějšího nebo zkušenějšího, rozhodně tuto potřebu nemám.

Uznání na festivalech, početné ceny a zahrnutí do různých žebříčků vypadá jako skvělé ocenění za prodělanou práci, ale možná to na člověka vyvíjí o to větší tlak nebo celkové nároky. Jak to máš ty?

Diana: Dříve jsem určitý tlak pociťovala, ale nyní už tolik ne. Když vyšel film Milý tati a hodně se o něm mluvilo, slýchávala jsem názory a rady typu: Diano, teď honem musíte něco udělat, jinak na vás lidé (a fondy!) zapomenou. To mě tehdy trochu vystresovalo, jelikož jsem neměla další vlastní nápad, a tak jsem hned skočila po scénáři, co už někdo napsal. Tomuto projektu jsem se věnovala asi půl roku a pak mi došlo, že mu nemám co dát a že nad ním nechci strávit dalších pět let. A teprve poté, když jsem se uklidnila, mě napadl námět na první celovečerní film. Teď tlak necítím: nemůžu čekat, že můj debut bude mít stejný úspěch jako mé krátké filmy, protože konkurence je obrovská. Zároveň jsem ráda vůbec za tu možnost pracovat na svém vlastním celovečerním filmu, který je drahý a klade to na tým velkou zodpovědnost.

Milý tati je na české poměry až nezvykle emancipační film, zároveň ho lze interpretovat jako autoterapii. Jak vznikal a jak sama vnímáš jeho přijetí, ať už veřejností, nebo tvým nejbližším okolím?

Diana: Samotný vývoj filmu byl poměrně pomalý. Původně vůbec neměl být tak osobní, jak nakonec byl, přestože se měl opírat o reálné dopisy, který mi táta psal z vězení Mělo jít spíše o dětský film, jenž pojednával o vztahu dcery a otce, kteří spolu nemohou být, protože on je ve vězení. Když jsme se však zúčastnili workshopu CEE Animation, kde probíhala skupinová sezení, jež trochu připomínala terapii, bylo mi tam řečeno, že nemám problém s tím, že můj otec byl ve vězení, ale kvůli něčemu jinému. Vnitřně jsem cítila, že tamní mentoři měli pravdu, protože jsme dokonce měli natočený nějaký materiál a nevypadalo to dobře. Začala jsem tedy scénář přepisovat a snažila jsem se zpracovat své nevyřešené problémy pomocí dopisu, který je kostrou filmu. Dělat obě tyto věci naráz bylo opravdu náročné, komplikovalo to celkový tvůrčí proces. První verze dopisu byla plná neporozumění a zloby mířené vůči mému tátovi, což se postupem času změnilo. Verze scénáře se storyboardy již byla finální a pak už to šlo velmi rychle. Natáčení a animace trvaly celkem čtyři měsíce, což byla výhoda lockdownu, kdy se mohlo chodit pouze do práce. Ještě předtím, než jsme měli hotový střih, jsme poslali work in progress verzi do Locarna, kam film hned vybrali. Celková příprava filmu byla důsledná, myslím, že jsme v jeho případě vůbec nic nepodcenili, včetně marketingu, což se nakonec zúročilo, když šel ven. Úspěchy přicházely pozvolna, film se prostřídal na různých festivalech, na některých vyhrál ceny, ale nejvíc mě překvapilo, že se krátkým filmem dá na poměrně dlouhou dobu dostatečně uživit. Co se reakcí mé rodiny týče, můj táta věděl, že chystám projekt o něm a jeho zkušenosti s vězením, alespoň tedy o té první verzi. O následných změnách však neměl tušení. Byl prvním divákem toho filmu, i proto, že jsem chtěla mít jistotu, že mu nebude vadit, když vynesu takto osobní rodinnou záležitost na veřejnost. K tématu filmu se vůbec nevyjádřil, spíše se vyptával na praktické věci ohledně natáčení, herců atd., ale měla jsem pocit, že to v sobě nějak zpracovává. Máma a zbytek rodiny film viděli až o rok a půl později, když byl promítán v malém artovém kině ve Vietnamu, kam přišlo asi třicet lidí a byl to jeden z mých nejhezčích zážitků s QA vůbec. Spoustu mladých divaček mi říkalo, jak důležité a inspirativní téma to pro ně, a pro ženy vůbec, je. Ale bylo celkem zajímavé, že zatímco ženské osazenstvo mé rodiny plakalo a litovalo mě, to mužské neříkalo vůbec nic.

Ve svých krátkých snímcích ses mnohdy věnovala jednak vietnamské zkušenosti v Česku, ale zároveň poměrně osobně, resp. autobiograficky laděným tématům. I připravovaný celovečerní film Mezi světy pojednávající o dilematu, zda podlehnout tlaku a sňatkem rodině zajistit finanční stabilitu, nebo si zachovat svobodu nezávislé „Evropanky“, se ponese v podobném duchu. Je i tento film inspirovaný skutečným příběhem? Můžeš nastínit víc, jak námět vznikal a kdy by měl být snímek dokončen?

Diana: Jde o fikční film, ale celkový nápad vzešel z mé vlastní zkušenosti, kdy jsem ve dvaadvaceti letech dostala nabídku k sňatku. Mí rodiče chtěli, abych si vzala mladého muže z Vietnamu, který za to nabízel peníze, aby se mohl dostat do Evropy. Přestože jsem o tom chvíli uvažovala, bylo mi jasné, jak moc to můj život změní. Dané dilema je sice ústřední zápletkou filmu, ale protagonistka nevychází ze mě a pracujeme tam s dalšími dějovými linkami, které se nezakládají na skutečnosti. Hlavním tématem je spíše úvaha nad tím, co jako děti imigrantů dlužíme svým rodičům, kteří nám obětovali svůj život. Existuje pro to i termín „dluh lásky“, s nímž souvisí kromě zodpovědnosti za své rodiče i všudypřítomný pocit viny. Při přípravě námětu jsem musela udělat poměrně rozsáhlou rešerši zaměřenou na imigrantství a kulturní rozdíly mezi Čechy a Vietnamci. Aktuálně dokončuji scénář, na kterém jsem pracovala zhruba dva roky. Pokud půjde vše dobře, tak bychom mohli začít točit v létě 2026 a mít film hotový v roce 2028. Stylově by se snímek měl částečně podobat Milý tati, opět využijeme kolážovou techniku, ale trochu jiným způsobem, s tím, že 70% by měly tvořit hrané pasáže.