Rozhovor dne: Cristina Formenti

Italská filmová vědkyně Cristina Formenti měla v plánu navštívit Anifilm, ale bohužel musela svou návštěvu ze zdravotních důvodů zrušit. Přinášíme vám s ním alespoň rozhovor.
Ve své akademické práci zabývá otázkou, jaké má výroba animovaných filmů ekologické dopady. Filmový průmysl se podle ní této problematice nevěnuje buď vůbec, nebo jen okrajově. Podle Formenti je načase tento přístup změnit. „Představa, že animace musí být založená na řemesle, s sebou přináší určitou míru plýtvání na úrovni produkce. Nemyslím si však, že by se umělecká hodnota díla snížila, pokud by se použily udržitelnější produkční metody nebo pokud by se snížilo množství použitých zdrojů,” říká v následujícím rozhovoru, který připravil Ondřej Kůs.

Předloni jste publikovala esej, v níž jste se věnovala dopadu tvorby digitálních animovaných dokumentárních filmů na životní prostředí. Zdůraznila jste jejich vysokou energetickou náročnost a velkou uhlíkovou stopu. Proč jste si toto opomíjené téma vybrala a netýká se spíše animovaných filmů obecně? Jak jsou na tom z hlediska ekologické zátěže jiné animační techniky (plastelína atd.)?

Environmentální dopad animace je širší problém a netýká se pouze animovaných dokumentů. Zaměřila jsem se na ně především proto, že můj předchozí výzkum se věnoval animovaným dokumentům. Byl to způsob, jak tyto otázky uvést do vzájemného dialogu. Širším problémem však je, že environmentální stopa animace je často přehlížená i v samotném odvětví animace. Nejenže se nedostatečně zkoumá v akademickém prostředí, ale i samotný animační průmysl teprve nedávno začal vytvářet pravidla, jak snížit uhlíkovou stopu u animované produkce a učinit ji environmentálně udržitelnější. Je také důležité podotknout, že tento problém se netýká pouze digitální animace. Každá technika má určitý environmentální dopad a liší se pouze typ tohoto dopadu. Například ve stop-motion animaci se často používají materiály, které mohou být škodlivé jak pro životní prostředí, tak pro člověka., Lidé, kteří s nimi pracují, musí například nosit rukavice nebo masky. U kreslené animace je zase problém, že se kvůli výrobě papíru kácí velké množství stromů. Každá technika s sebou tedy nese svou specifickou environmentální stopu.

V čem je problematická digitální animace?

Problém digitální animace spočívá v tom, že lidé ji považují za udržitelnější čistě proto, že je digitální, a tedy nehmotná. To ale není pravda – zejména s ohledem na dlouhé renderovací časy, které tato díla vyžadují. Jejich vznik vyžaduje značnou spotřebu energie i velkou spotřebu vody. Problém tedy existuje na více úrovních.

Co je konkrétně problematické v případě animovaných dokumentů?

V případě animovaných dokumentů, stejně jako u dalších forem animace, je také problém časté cestování v rámci příprav filmu. To se často děje například u rozsáhlých digitálních animovaných produkcí, jako jsou ty od společnosti Disney, kdy klíčová část animačního týmu cestuje do jiné země, aby zachytila její atmosféru či „vibe“. Tyto cesty mají také svůj environmentální dopad. Zejména v současné době, kdy jsou informace dostupnější než kdy v minulosti, není fyzická přítomnost nezbytná pro to, aby bylo možné proměnit myšlenku v umělecké dílo. Přípravu lze provádět za pomoci knih, archivních materiálů nebo online zdrojů. Vzhledem k tomu, kolik materiálů je již k dispozici, nejsou takové cesty vždy nezbytné.

Vycházejí vaše zjištění pouze z akademického prostředí, nebo jste je konfrontovala také s producenty, režiséry, tvůrci…? Jaká byla jejich reakce?

Některá z těchto zjištění jsem prezentovala na akcích spojených s filmovým průmyslem. Jednalo se ale o události organizované přímo za účelem představení protokolů udržitelnosti pro filmový průmysl. Reakce byla tedy pravděpodobně pozitivnější, než by se dalo očekávat od průměrného animátora či animátorky. Problém je v tom, že animátoři a filmaři obecně často vnímají protokoly či pravidla jako něco, co může omezovat jejich kreativitu. Měli by je ale vnímat jako něco, co může jejich kreativitu naopak podnítit. Místo toho, aby je považovali za omezení, by je mohli brát jako východisko pro hledání nových tvůrčích řešení a pro inovativní přehodnocení procesu výroby animovaných filmů.

Jak si stojí výroba animovaného filmu z hlediska ekomaterialismu v porovnání s klasickým hraným filmem? Kde je ekologická zátěž větší?

Na tyto otázky je obtížné odpovědět, protože odpověď se zásadně liší v závislosti na konkrétním filmu – jeho typu, způsobu produkce a míře pozornosti věnované environmentálním otázkám. Když hovoříme o animaci nebo hraném filmu, máme na mysli díla vytvořená pomocí široké škály technik a přístupů. Z tohoto důvodu je obtížné poskytnout obecnou odpověď. Lze však říct, že renderovací časy potřebné pro digitální animaci mohou být někdy mnohem náročnější než u hraného filmu. Zároveň je třeba poznamenat, že hranice mezi animací a hraným filmem se stále více stírá. Současné hrané filmy se netočí jednoduše na digitální kameru, ale podstatná část z nich je často vytvořená nebo výrazně upravená v počítači. V tomto smyslu již zahrnují prvky digitální animace. I to je další důvod, proč je obtížné na tuto otázku jednoznačně odpovědět. V konečném důsledku velmi záleží na konkrétní produkci: na zvoleném přístupu, na tom, zda byly zohledněny protokoly udržitelnosti, i na náročnosti celého projektu. Například hraný film s početným obsazením, kde se často cestuje, může mít značný environmentální dopad. Naproti tomu film natočený na jednom místě se dvěma místními herci, bez nutnosti budovat náročné dekorace či vyrábět kostýmy z environmentálně škodlivých materiálů, může být relativně udržitelný – potenciálně dokonce udržitelnější než animovaný film.
Celkově tedy environmentální dopad velmi závisí na konkrétních podmínkách a podobě každé jednotlivé produkce.

Rozumím. Každopádně si myslím, že dopad velkých animačních studií, jako je Walt Disney, je větší než u nezávslých produkcí. Co si o tom myslíte?

Ano, to je naprostá pravda. Ve velkých studiích dochází k významné míře greenwashingu. Když navštívíte jejich webové stránky, často se prezentují jako environmentálně odpovědná. Jedná se ale často o poměrně povrchní opatření – například to, že ve svých restauracích nabízejí vegetariánská jídla nebo vyrábějí merch z environmentálně šetrných materiálů. Neřeší ale samotný produkční proces animace. V mnoha případech navíc nadále produkují stále víc a víc a také víc utrácejí, přičemž tento druh nadbytku je často prezentován jako něco pozitivního. Z environmentálního hlediska by však měl být nahlížen kriticky, nikoli oslavován.

Budu vás citovat: „Vytvoření tradiční ručně kresleného animovaného seriálu o 26 epizodách, z nichž každá trvá přibližně 26 minut, vyžadovalo v průměru 640 000 listů papíru – tedy přibližně 50 tun papíru. Jinými slovy bylo nutné pokácet asi 75 stromů, což znamená, že k vytvoření jedné epizody bylo nutné pokácet téměř tři stromy.“ Zmínila jste i prezidentku organizace Cartoon Italia, která tvrdí, že animace je pravděpodobně nejméně udržitelným sektorem filmového a mediálního průmyslu. Opravdu je na tom tak špatně?

Ano, je to problém, ale ne ve všech zemích ve stejné míře. V některých zemích, například ve Francii, se otázkám udržitelnosti věnuje víc pozornosti. Existují tam studia, která se touto problematikou aktivně zabývají a experimentují se způsoby, jak učinit své produkční procesy environmentálně šetrnější. Pokud se však podíváme na velká studia, která průmyslu dominují – zejména ve Spojených státech – tak ta této otázce stále věnují jen velmi omezenou pozornost. Neexistují žádné závazné protokoly. Dokonce i pravidla, která v současné době existují a která jsou převážně evropskou iniciativou, zůstávají na bázi dobrovolnosti a nejsou povinná. Některá studia se tedy rozhodnou je přijmout, zatímco jiná je jednoduše ignorují a pokračují v dosavadní praxi, jako by environmentální dopad nebyl žádný problém. Občas studia oznámí, že darují peníze na výsadbu stromů někde na druhém konci světa; taková opatření ale nevykompenzují environmentální škody způsobené jejich produkcí. Jde tedy o další formu greenwashingu, nikoli o strukturální řešení problému.

Co může způsobit změnu postoje animačních studií?

Domnívám se, že určité standardy by měly být zavedeny jako povinné. Environmentální udržitelnost by se měla stát požadavkem filmové produkce, protože dokud zůstane pouze dobrovolná, není pravděpodobné, že dojde k zásadní změně. Určitý pokrok je sice možný, jak lze vidět například ve Francii, ale Francie historicky věnovala otázkám udržitelnosti větší pozornost než mnohé jiné státy. Naproti tomu jiné země se v těchto otázkách angažují podstatně méně. Z tohoto důvodu se domnívám, že udržitelnost by se měla stát pravidlem nebo právním požadavkem, nikoli pouze možností.

Musí zde také existovat výrazná zpětná vazba od publika…

Ano. Měla by existovat silnější motivace – nejen ze strany publika, ale také ze strany institucí, které udělují ceny. Pokud by ceny začaly zohledňovat udržitelnost produkce, studia by byla mnohem více motivovaná splňovat určité environmentální standardy. Animace je médium založené na řemeslné práci a přetrvává přesvědčení, že čím víc práce, materiálu, energie a zdrojů se do projektu investuje, tím je kvalitnější. Tento nadbytek však často znamená výraznější environmentální dopad. Některé festivaly již udělují „zelené“ ceny, ale i velké instituce by měly při udělování prestižních ocenění, jako například Oscarů a jiných významných mezinárodních cen, začít zohledňovat environmentální kritéria. Pokud by se udržitelnost stala součástí hodnoticího procesu na této úrovni, mohlo by to skutečně ovlivnit praxi v celém odvětví.

Musí také existovat určitý kompromis mezi řemeslem a…

…a udržitelností. Nebo je spíš potřeba hledat nové způsoby, jak zůstat orientovaný na řemeslo a zároveň být udržitelný. Problém je v tom, že ve velkých společnostech chybí širší či strukturální uvažování o této otázce. Tyto diskuze se většinou odehrávají spíše v menších studiích – často z nutnosti. Menší studia, která pracují s omezenými rozpočty, jsou nucená hledat méně nákladná řešení, která mohou být někdy také udržitelnější. Naproti tomu velká studia mají často značné finanční zdroje a mohou si dovolit téměř jakýkoli přístup. V důsledku toho obvykle volí to, co je nejjednodušší nebo nejpohodlnější – i když je to méně udržitelné.

Problematickou fází digitální animace se podle vás ukazuje být renderování, během něhož vzniká odpadní teplo a zároveň dochází ke spotřebě elektrické energie. Jak z toho ven? Ve své práci jste zmínila francouzskou organizaci Ecoprod, která vydala příručku obsahující 60 praktických doporučení, jež mohou animační studia využít ke snížení svého environmentálního dopadu. Mohla byste vyjmenovat aspoň ta nejdůležitější? Jak například snížit spotřebu energie během výroby?

V této oblasti se v současnosti provádějí určité experimenty. Například některá francouzská studia využívají energii vznikající při renderování k vytápění budov nebo dokonce bazénů. Jde o jeden ze způsobů, jak zajistit, aby nedocházelo k energetickým ztrátám. Jiná studia zkoumají, jak lze do animačního procesu integrovat herní technologie. Software původně vyvinutý pro produkci videoher lze využít i pro animované filmy nebo seriály, což často pomáhá snižovat celkové renderovací časy. Je také zásadní mít od začátku jasný plán výroby. Renderovací časy se často prodlužují, protože animátoři začnou pracovat na scéně a po jejím vyrenderování se rozhodnou, že by ji chtěli udělat jinak. Takže je potřeba začít znovu, udělat změny a opět vše vyrenderovat – což výrazně zvyšuje environmentální náklady. Naopak pokud se plán dobře definuje a renderování se odloží až na dobu, kdy jsou klíčová rozhodnutí finálně potvrzená s tím, že poté jsou možné už jen drobné úpravy, lze spotřebu energie výrazně snížit. Účinnost těchto strategií samozřejmě vždy závisí na konkrétním typu produkce. Dalším zásadním problémem je přetrvávající snaha o realismus. Realismus v mnoha případech znamená velké množství postav a vizuálních detailů. Ty by bylo možné omezit zejména s ohledem na specifický vztah mezi animací a realismem. Když se animovaný obraz příliš přiblíží realitě, může divák místo ponoření se do děje zažít znepokojivý pocit. Z tohoto důvodu je tedy často to, co označujeme ze „realismus“, spíš pokusem o uvěřitelnost. Tato snaha o hyperdetailní uvěřitelnost se však může stát záminkou zbytečného plýtvání, což není smysluplné ani produktivní.

Jako příklady produkce animovaných filmů, kde se plýtvalo zdroji, uvádíte snímky Valčík s Bašírem nebo S láskou Vincent. Přitom jde o umělecky a kriticky oceňovaná díla. Není to paradox? Myslíte si, že by jejich hodnotu snížilo použití postupů méně náročných na životní prostředí?

Je to paradox, a je to něco, o čem jsme už mluvili. Představa, že animace musí být založená na řemesle, s sebou přináší určitou míru plýtvání na úrovni produkce. Nemyslím si, že by se umělecká hodnota díla snížila, pokud by se použily udržitelnější výrobní metody nebo pokud by se snížilo množství použitých zdrojů. Naopak si myslím, že dílo může mít vysokou uměleckou hodnotu i tehdy, když využívá udržitelnější postupy. To je patrné například ve filmech Valčík s Bašírem nebo S láskou Vincent. Některé tvůrčí procesy použité v těchto filmech zahrnovaly materiály, který neměly přímou funkci ve finálním díle, ale byly vytvořené čistě jako součást výrobního procesu – například záběry, které sloužily pouze jako reference, aniž by byly do filmu samotného začleněny. Existují i jiné možné přístupy k tvorbě, které mohou být stejně umělecky kvalitní a zároveň udržitelnější. To je zvláště relevantní u děl, která pracují s realitou – například u animovaných dokumentů spíše než u čistě fikčních produkcí – kde už existuje silný vztah k reálnému světu a jeho reprezentaci.

Myslíte si, že instituce, které poskytují finanční granty na animované projekty, by měly stanovit takové podmínky, které zohlední také nižší ekologickou náročnost?

Ano, určitě. Některé instituce to už začínají dělat. Například pokud žádáte o evropské financování na podporu výroby, jsou součástí procesu žádosti často i kritéria udržitelnosti. Animační průmysl je však stále relativně pozadu, pokud jde o zavádění jasných pravidel a definování toho, co by animátoři nebo studia měla dělat, aby byla jejich produkce udržitelnější. Tento výzkum a vývoj musí však probíhat souběžně s institucionálními požadavky. Jinak nebudou mít instituce k dispozici praktické nástroje pro jejich zavádění. Domnívám se, že jsou zapotřebí dvě vzájemně se doplňující opatření. Na jedné straně musí orgány a instituce poskytující finanční podporu vyžadovat udržitelnost jako součást produkčních procesů. Na druhé straně je třeba vypracovat podrobnější protokoly a pravidla, která budou konkretizovat, co je možné dělat u různých typů animované produkce. Iniciativy, jako je například průvodce udržitelností Ecoprod, jsou v tomto směru dobrým východiskem. Myslím ale, že lze udělat mnohem víc.