Rozhovor dne: Jean-Gaspard Páleníček a Divoká planeta

Divoká planeta? Nadčasový, myšlenkově bohatý a nejednoznačný film, říká badatel

Utajený klenot, který má stále co říct i v dnešní době. I tak se označuje francouzsko-československý animovaný sci-fi film Divoká planeta (1973). Odkazuje k němu mimo jiné i nepoměrně známější série Avatar režiséra Jamese Camerona, ale i řada dalších tvůrců. Před dvěma lety vyšla ve francouzštině kniha o tomto kultovním snímku, na níž má lví podíl i host letošního Anifilmu Jean-Gaspard Páleníček, který k filmu provedl obsáhlý výzkum. V rozhovoru přiblížil okolnosti vzniku tohoto pozoruhodného díla, jak probíhalo natáčení i proč ho těší obnovený zájem o něj.

Spolupracoval jste na knize Odysea Divoké planety (Capricci, 2023). Pod knihou jsou podepsáni Xavier Kawa-Topor, Fabrice Blin a vy. Čemu konkrétně jste se ve knize věnoval?

Režisér Fabrice Blin, autor hlavní monografie o režisérovi snímku Reném Lalouxovi, přispěl především životopisnými kapitolami. Přední francouzský odborník na animaci a hlavní původce projektu Xavier Kawa-Topor se věnoval zejména analýze formální, obsahové. A já jsem napsal kapitoly, v nichž se snažím podat zprávu o tom, jak se domlouvala koprodukce a jak probíhalo natáčení v Československu. Snažil jsem se posbírat svědectví přímých účastníků, animátorů, kameramana. Bohužel se mi nepodařilo dostat k archivním podkladům ani v Národním filmovém archivu, ani v archivu Krátkého filmu. Dosud totiž převažoval příběh podaný Reném Lalouxem. A ten je kusý a přináší pohled člověka relativně neznalého českého kontextu.

Co jste se při svém pátrání od přímých účastníků natáčení dozvěděl?

Vznik filmu je provázen různými peripetiemi. Předcházelo mu politické sblížení mezi Československem a Francií v druhé polovině šedesátých let, které v roce 1967 vyústilo mimo jiné k uzavření dílčí dohody o koprodukci několika filmů: Divoká planeta měla být prvním z nich. Jenže její produkce začala na jaře 1968 a vše se kvůli invazi v srpnu 1968 na rok zastavilo. Znovu se začalo natáčet v létě 1969, natáčení skončilo v lednu 1973. Hlavní tvůrčí tým sestával z režiséra Lalouxe, který dojížděl pravidelně do Československa, animátora Josefa Kábrta a producenta Václava Strnada. Podle některých svědectví Laloux v posledních letech dojížděl jednou měsíčně na pár dnů, což by částečně dávalo za pravdu těm, kteří nahlíží na film tak, že ho spolurežíroval Kábrt. To je ale dosti nepřesný pohled. Při pátrání se Xavieru Kawa-Toporovi v pařížské Knihovně Françoise Truffauta podařilo objevit storyboard filmu: kompletně ho nakreslil a vypracoval Laloux, včetně délek záběrů. Laloux také vytvořil většinu layoutů, takže natáčení skutečně probíhalo podle jeho záměrů a pokynů – čímž je relativizován jiný mýtus, místy přežívající ve Francii, totiž že na konečné podobě filmu měl hlavní podíl spoluautor scénáře a autor výtvarné koncepce filmu Roland Topor. Ten v Československu strávil všeho všudy dva týdny na samém začátku projektu.

Dějinným paradoxem je, že toto výjimečné dílo vzniklo v pražském studiu Jiřího Trnky v době největšího úpadku československé kinematografie vlivem nastupující normalizace. Jak je to možné? A jak probíhalo natáčení a jaký vliv měly dějinné události na genezi filmu?

K obnovení práce došlo také pomocí delegace francouzských filmařů v čele s Paulem Grimaultem a finanční injekcí ze strany francouzských producentů. Když pominulo poměrně dramatické zastavení natáčení kvůli invazi, produkce se znovu rozběhla a už běžela plynule. Pro účely tvorby filmu byla vytvořena zvláštní sekce, samostatná v rámci Krátkého filmu, už tedy normalizačního. Lalouxovi byla k dispozici tlumočnice. Podle svědectví zúčastněných tvůrců ze strany českých úřadů převládal finanční aspekt, tedy potřeba splnit zakázku a zajistit tak pravidelný přísun deviz.

A proč bylo natáčení filmu předčasně ukončeno? Ve filmu chybí celá jedna sekvence, můžete ji přiblížit? Jak to ovlivnilo celé dílo?

Když člověk srovná hotový film se storyboardem, chybí tři sekvence, které film poměrně ochuzují. Hotový snímek nemá dlouhou metráž, takže to dle všeho nebyl záměr (jako tomu bylo u sekvencí, které figurují v původním, publikovaném scénáři a které tvůrci zavrhli ještě před natáčením). Je ale otázka, jak a proč k tomu došlo: jestli k tomu byl režisér přinucen českou stranou, například pro urychlení již beztak dlouhého natáčení, jestli na to kývl, byť třeba nerad… Mám teorii, ale je to skutečně jenom teorie, kterou je třeba brát s velkou rezervou. Když jsem hledal stopy projektu v Archivu bezpečnostních složek, narazil jsem na spis normalizačního francouzského kulturního atašé. Zde jsou přepsány hovory z pracovního obědu na francouzském velvyslanectví, kterého se v roce 1975 účastnil nový ředitel Krátkého filmu Kamil Pixa. Na otázku francouzských diplomatů, proč nedošlo k dalším koprodukcím, které byly zamýšlené, odpovídá ve smyslu: „No, víte, když jsem v roce 1972 přijel na svou první návštěvu do Francie, okamžitě jsem byl zatčen francouzskou tajnou policií. Jistě pochopíte, že za takových okolností nepřipadá žádná další spolupráce v úvahu.“ Připomínám, že zatčen byl v dubnu 1972 kvůli svému aktivnímu podílu důstojníka StB na persekuci zahraničních diplomatů, mimo jiné právě francouzských, na začátku 50. let. Kamil Pixa je však postava rozporuplná. Cokoli říkal, je potřeba brát s velkou opatrností, takže jednoznačně nelze tvrdit, že by jeho vůle se Francouzům mstít mohla vést k rozhodnutí natáčení ukončit. Je to jen spekulativní střípek do mozaiky.

Je pravda, že film byl nakonec dokončen ve Francii?

Ve Francii se dokončovala postprodukce. Film se postupně stříhal už během natáčení. Když Laloux přijížděl, vždycky svůj pobyt začínal projekcí nově natočeného materiálu, který průběžně stříhala Marta Látalová. Následovaly jeho případné kritiky, pokyny k opravám a komentáře a doporučení k dalšímu natáčecímu plánu. Konečný střih je dílem Hélène Arnalové. Postavy mluví na francouzštinu: Laloux s několika kamarády pořídil neprofesionální nahrávku, která českým animátorům sloužila během natáčení jako zvuková reference. Ve Francii se pak nahrával dabing, hudba a sound design – v poměrně rekordním čase, aby bylo možné film uvést na festivalu v Cannes.

Jak jste zmínil, srovnání se storyboardem ukázalo, že ve filmu chybí několik sekvencí. Můžete je přiblížit?

Mimochodem, zajímavé je, že podle svědectví tvůrců měly existovat storyboardy tři. První nakreslil Laloux k předložení francouzským úřadům při žádostech o subvence a je v tuto chvíli nezvěstný. Zmíněný druhý byl osobním exemplářem Lalouxe. Třetí sloužil během natáčení jako reference pro české tvůrce. Velmi by mě zajímalo, jestli někde ještě existuje.

Ale vraťme se ke zmíněným sekvencím. Ve filmu je pasáž, kdy se děti modrých obrů, Draagů, když se blíží jejich dospívání, učí meditaci. Tato sekvence ve filmu figuruje, je ale kratší, než jak bylo zamýšleno. Pak chybí sekvence, ve které se lidskému protagonistovi zdá sen, v němž má interakci s Tivou, dívčí postavou, která ho na začátku filmu chová jako domácí zvíře. Tato sekvence ve filmu výrazně chybí, protože by podtrhovala psychoanalytickou interpretaci díla, potřebu emancipace skrze přístup k vědění, k poznání. Ve středu obou sekvencí měla stát klíčová postava Tivy a je škoda, že po uplynutí první třetiny díla z filmu takřka úplně mizí. Nejrozsáhlejší chybějící sekvence je ke konci: podle storyboardu měla trvat dobrých deset minut. Je to sekvence exodu lidí pryč od Draagů za účelem vytvořit vlastní bezpečné město, vlastní civilizaci. Měla se v ní objevovat celá řada imaginativních zvířat. Ta jistě schází také citelně, ale patrně by nepřinesla zásadní změnu ohledně vyznění samotného finále díla.

Mně osobně přišlo, že konec přišel s ohledem na vývoj děje hrozně rychle, náhle...

To je pravda. Ale to asi byl záměr: i začátek filmu je v Lalouxově podání prudký, náhlý. Musím totiž zmíním ještě jednu věc. Při práci na knize jsem zjistil, že česká verze filmu je odlišná od francouzské, respektive mezinárodní.

V čem?

Jednak má jinou úvodní a konečnou sekvenci. Lalouxova verze začíná modrými titulky na černém pozadí. Česká verze začíná sekvencí, kde se kamera přibližuje skrz vesmír k planetě Ygam, na níž se bude odehrávat děj, a končí tak, že se od planety opět vzdaluje (člověka hned napadne, zdali a jak na tuto volbu mohl mít vliv vesmírný závod v kontextu studené války). Česká verze má mnohem více voiceoverů, což je, myslím, ke škodě. Spousta věcí, které jasně vyplývají z děje a z toho, co se odehrává na plátně, je v české verzi dovysvětleno hlasem lidského protagonisty Terra. Nejpodstatnější změnou je ale závěr. U Lalouxe ke smíření Draagů s lidmi dochází nikoliv na podnět lidského protagonisty, jako tomu je v české verzi, ale na podnět jednoho z členů senátu obrů, což je dost podstatný rozdíl. Česká verze více staví na jednoduchém antagonismu lidí proti obrům, zatímco Lalouxova verze vypichuje i vnitřní antagonismy uvnitř jednotlivých společenských skupin, je bohatší, komplexnější. Česká verze vyznívá moralistně: lidé díky vyvinutějším (západním?) obrům získali přístup k moderní technologii, obři se díky lidem (východním, socialistickým?) naučili lásce a ohleduplnosti. Z české verze také vypadlo důležité připomenutí postavy Tivy. A úplně vypadla Lalouxova reflexe o našem pohledu na dějiny, které jsou běžně podávané pomocí okleštěných, zjednodušujících dějepisných příběhů.

Čím si vysvětlujete změny ve francouzské a české verzi?
Bohužel jsem k tomu nic prokazatelného nenašel. A to ani ze svědectví lidí, se kterými jsem mohl mluvit, protože tato rozhodnutí se dělala bez nich.

Česká československá animační tvorba patřila po druhé světové válce dlouhé dekády ke světové špičce. Jak by podle vás vypadala Divoká planeta bez české účasti?

To je důležitá otázka. Film je v Čechách často vnímaný jako v podstatě český film na základě návrhu francouzského výtvarníka, podobně jako tomu bylo třeba v případě filmu Stvoření světa z roku 1958. To je poměrně nespravedlivý pohled. Ze svědectví zahraničních tvůrců, kteří měli zkušenost natáčení v tehdejší ČSSR, vedle Lalouxe například Gena Deitche nebo Kihačiróa Kawamoty, vyplývá, že ve srovnání s technickými i produkčními standardy Západu, ale třeba i Polska, byla česká animace na poměrně nízké úrovni. Vyvažovala to však vynalézavostí a improvizací a tvůrčími ambicemi, které – dokud tomu režim přál a nezačal přecházet na primárně komerční projekty – vedly k umělecky kvalitním dílům. Je ale pravda, že film by bez českých spolupracovníků vzniknout určitě nemohl, již jen z finančních důvodů. Ve Francii je v dané době poslední dlouhometrážní animovaný film z roku 1953. Je jím Pastýřka a kominík Paula Grimaulta, která, jak známo, nedopadla dobře: film vyšel přestřihaný producentem, Grimaultova produkční společnost zkrachovala. Dlouhometrážní animovaný film pro dospělé, s vysokými uměleckými záměry, s prvky sci-fi, by ve Francii let 1960 jednoduše nebyl vůbec možný bez vstupu levnější pracovní síly – z Východu. Stejné důvody vedly Lalouxe k natočení svých dalších dvou dlouhometrážních filmů v Maďarsku a Severní Koreji.

A jak vidíte přínos snímku vy osobně? V čem je podle vás výjimečný?

Některé faktory jsou čistě vnější. To, že se ho podařilo přihlásit do hlavní soutěže v Cannes a že získal cenu, což nebyla vůbec samozřejmost. Předtím bylo v soutěži v Cannes uvedeno jen velmi málo animovaných filmů, především z disneyovské produkce – jedinou výjimkou je Trnkův Sen noci svatojánské, oceněný v roce 1959. V ročníku 1973 byla do soutěže zařazena Velká žranice Marca Ferreriho, dále Maminka a děvka Jeana Eustacha, což jsou poměrně atypické filmy, které vzbudily kontroverzi a vedle nichž Divoká planeta mohla náležitě vyznít jako významný film, k čemuž by za jiných okolností nemuselo dojít. To zajistilo, že film šel do širší distribuce ve Francii a měl slušnou návštěvnost. Zároveň to zaručilo, že byl koupený do distribuce ve Spojených státech Rogerem Cormanem (producentem béčkových filmů, který ale také distribuoval například Felliniho či Bergmana). Francouzskou produkci sice finančně natáhl, ale zase to zaručilo, že se film stal kultovním v komunitách alternativních umělců, intelektuálů, rockových kapel a dodneška na něho tento okruh lidí, ale už jiných generací, odkazuje. Ještě relativně nedávno, v roce 2006, natočil Sean Lennon, syn Johna Lennona, videoklip, kde Divokou planetu parafrázuje. Hudba z filmu od Alaina Goraguera je dodnes samplovaná americkými rappery. K Divoké planetě odkazují Cameronovi modří obři ze série Avatar, ale třeba také tak různorodé filmy, jako jsou třeba Chlapec a svět (2013) Alêho Abreua, Červená želva (2016) Michaela Dudoka de Witta nebo Cryptozoo (2021) Dashe Shawa. Dobře patrný je vliv filmu také na japonskou sci-fi animaci: na Akirovi (1988) Kacuhira Ótoma, Evangelionu (1995) Hideakiho Anna. Ne náhodou věnoval Divoké planetě v roce 1980 Hajao Mijazaki celý článek v časopise Anido, pár let předtím, než v jeho díle dochází s tvorbou mangy a posléze filmu Naušika z Větrného údolí (1984) k podstatnému obratu.

A to jsou již obsahové důvody. Vedle výtvarných a animačních kvalit je, myslím, důležité, že snímek nenabízí jednu interpretaci s jednoznačným pohledem na svět, ale celou řadu otázek. Že film vybízí diváka si najít to své, ať už ho budeme číst jako psychoanalytickou reflexi nebo politickou či humanistickou metaforu. Nadčasovost mu zaručují právě jeho myšlenkové bohatství a nejednoznačnost.

V tuzemsku však snímek není tak známý. Čím si to vysvětlujete?

Je-li tomu tak, nemám na to jednoznačnou odpověď. Film šel koncem roku 1973 v Československu poměrně úspěšně do distribuce. Dobových ohlasů není moc, ale byly. Za normalizace jsem zaregistroval několik klubových projekcí, po roce 1989 byl pravidelně vysílán v televizi, v roce 2010 vyšel na DVD. Mám pocit, jako by přežíval některých dojem lidí z branže, že to vlastně byla zakázka, kterou se sice můžeme pyšnit, ale kterou není třeba se více zabývat. Možná se nám také nechce příliš otevírat téma toho, co jsme s vlastní produkcí animovaných filmů v průběhu proměny společnosti v letech 1990 provedli. Nevím.

Kniha, na které jste se podílel, vyšla před dvěma lety pouze ve francouzštině. Dočkáme se českého vydání?
Byl zájem o anglické vydání, ale zatím k tomu nemohu říct nic konkrétnějšího. České vydání by mě jistě potěšilo, a snad nejen mě. Vedle vydání knihy Odyssea Divoké planety byl v roce svého padesátého výročí film restaurovaný, nově distribuovaný v kinech, vyšel v nové edici na Blu-ray, jeho hudba vyšla na vinylu a celá řada diváků se o něj opět či poprvé začala zajímat, včetně u nás. Nedávno se se mnou spojil badatel, který je součástí výzkumného projektu o kulturních transferech v českém animovaném filmu let 1939-1992 a který studuje část nezpracovaných fondů Národního filmového archivu. To samozřejmě nemusí mít vazbu na naší knihu, ale pokud by obnovený zájem o film mohl obecně přispět k tomu, abychom se o jeho vzniku dozvěděli víc, měl bych z toho velkou radost.

Rozhovor připravil Ondřej Kůs.