Rozhovor dne: Vuk Jevremović

Vuk Jevremović je animátor, režisér, výtvarník a filmový tvůrce, jehož krátké filmy se představily na řadě mezinárodních animovaných festivalů a získaly řadu ocenění. Patří k výrazným autorům nenarativní animace, která se pohybuje na pomezí malby a pohyblivého obrazu. Má na kontě i dva videoklipy pro kapelu Laibach. Vystudovaný architekt a bývalý námořní potápěč se k animaci dostal až oklikou. „Vstoupil jsem do světa animace především proto, abych zkusil zjistit, co se stane s mými obrazy, když k nim přidáte pohyb,“ říká autor, jehož filmy často působí jako vizuální proud vědomí.

Máte zajímavé životní osudy. Ve vaší biografii stojí, že po studiu architektury jste působil v námořnictvu jako potápěč. Pak jste se ale rozhodl věnovat umění – kresbě a malbě. Co vás k tomuto kroku vedlo? A jak jste se dostal k animaci?

Ano, k animaci jsem se dostal oklikou. Původně jsem studoval architekturu, ale po službě v armádě jsem nechtěl pracovat jako architekt, takže jsem jen doma kreslil a maloval a tím jsem se živil. Později v Mnichově na Akademii výtvarných umění chtěl můj profesor, abych dělal tlumočníka během animačního kurzu, který vedl Nedeljko Dragić. A právě během těchto sezení mě napadlo „zkusit rozhýbat své obrazy“. Nikdy jsem nechodil na žádnou skutečnou školu animace.

Jste spojen především s nenarativní animací. Proč právě ona? Nechcete vyprávět příběh?

Vstoupil jsem do světa animace především proto, abych zkusil zjistit, co se stane s mými obrazy, když k nim přidáte pohyb. Původně jsem vlastně studoval malbu.

Vizualizujete spíše emoce, vaše filmy jsou abstraktnější. Je tedy pro vás hlavní divácký prožitek?

Snažím se své filmy ponechávat spíše otevřené pro diváka. Vnímám je víc jako audiovizuální zážitek než jako vyprávění. Jednou jsem v Lipsku promítal svůj film Panter a publikum v nočním kině dupalo doslova nohama po podlaze. Docela mě to překvapilo, lidé pravděpodobně cítili energii lapeného zvířete.

Co se týče vašeho autorského rukopisu, vašim snímkům dominuje ručně kreslená, expresivní animace a proměnlivé obrazy, které se rozpíjejí, deformují a znovu skládají. Vaše díla jako by spojovala jakási pomíjivost, plynutí času. Je to tak? Tento pocit jsem měl při sledování snímků Panter, Quercus nebo Deník…

Po seznámení s klasickou animací během kurzu, který jsem tlumočil, jsem začal přemýšlet o pohyblivých obrazech. Chtěl jsem si však zachovat svůj, řekněme, volný grafický a malířský styl, a zakomponovat ho do toho.
Ano, čas je podstatou animace, protože pracujete s pohybem, nikoli se statickým obrazem. S prvkem plynutí času jsem si pohrával také ve svých filmech jako Panter, Quercus nebo Trpělivost paměti, kde jsem se snažil plynutí času prostřednictvím animace zachytit.

Ve vašich filmech je čas často spíš vrstvený než lineární. Je pro vás paměť spíš archiv, nebo živý, proměnlivý materiál?

Paměť vnímám jako subjektivní, proměnlivý prvek, který je spíše snový než skutečný.

Vaše filmy často působí jako proud vědomí v obrazech. Myslíte spíš v obrazech než ve slovech? Jak takový obraz vznikne jako první impuls?

Je to velmi zvláštní, ale když píšu storyboardy, popisuju je slovy, ne kresbami. Pomáhá mi to vizualizovat to, co chci ukázat, takže pak dokážu myslet v obrazech. Počáteční impuls je podle mě kombinací toho, co chci, a toho, co cítím intuitivně, takže to může být užitečné pro mé nápady…

Vizuální stránka vašich filmů je silně prodchnutá výtvarným uměním. Které umělecké styly, respektive tvůrci (z minulosti/současnosti) vás nejvíce inspirovali a proč? Tipoval bych expresionismus…

Ano, je to taková „umělecká krevní skupina“ a expresionismus mám opravdu rád – klasický německý expresionismus, americký abstraktní i ten moderní.

Cítíte se být víc výtvarníkem, animátorem, nebo něčím mezi tím?

Vnímám se jako výtvarník, který používá klasické animační techniky k vyjádření sebe sama jako člověka a jako animátora.

Na loňském ročníku Anifilmu byl oceněn váš videoklip k písni „Moral Support“ od skupiny Laibach. Jak jste se ke spolupráci s touto legendární provokující kapelou dostal a jak probíhala? Měl jste tvůrčí svobodu? Už v roce 2015 jste vytvořil videoklip k songu „No History“, web kapely o vás mluví jako o fanouškovi Laibach…

Spolupráce vznikla poté, co viděli můj film inspirovaný knihou Franze Kafky V kárném táboře. Měl jsem tvůrčí svobodu, omezenou jen občasnými pokyny. Ještě v dobách bývalé Jugoslávie jsem jejich hudbu poslouchal, tehdy to byla nejvíc avantgardní kapela ze všech.

Ve vašich snímcích se vrací motiv jelena a jeho parohů (nebo možná býka?). Co toto zvíře znázorňuje? Funguje jako archetyp?

Vždy mě fascinovaly prehistorické jeskynní malby a inspiroval jsem se jejich jednoduchým a výrazným stylem. Jelen je konkrétně motiv, který Laibach používá ve své ikonografii, a zároveň je to symbol starých Drážďan. Jelen se objevuje i v mém filmu Trpělivost paměti.

Vaše filmy jsou po řemeslné stránce náročné. Pracujete sám, nebo máte k ruce kolektiv lidí? A jak dlouho vám trvá vytvořit pětiminutový snímek?

Radši pracuju sám. Na pětiminutový film potřebuju přibližně dva roky, minimálně… Používám 24 snímků za sekundu. Někdy používám více vrstev, nejen jednu.

Máte přehled o dění v chorvatské animované tvorbě? V jaké je podle vás situaci (i co se týče financování a vzdělávacího zázemí) a doporučil byste sledovat nějakého konkrétního tvůrce?

Chorvatsko je mimo jiné známé filmovou školou v Záhřebu, která je v oblasti animované tvorby velmi aktivní. Je tu několik skvělých mladých filmařů jako například Lucija Mrzljak, Veljko Popović, Martina a Marko Meštrovićovi a další. Jejich filmy v posledních letech přitahují velkou pozornost. Na Akademii výtvarných umění existuje také katedra animace, takže kontinuita chorvatské animace je zajištěna.