Rozhovor: Noemi Valentíny
07 | 05
„Baví mě příběhy a narativní úlety.“
Noemi Valentíny je mladá, výrazná a velmi talentovaná režisérka, výtvarnice, animátorka, ilustrátorka a hudebnice. Anifilm ji letos oslovil s nabídkou vytvořit vizuální podobu festivalu. Jak se dostala k animované tvorbě, jaké bylo studium na UTB ve Zlíně a jak se jí spolupracovalo s Anifilmem, to se dočtete v následujícím rozhovoru.
Kdy přišel okamžik, když jste si řekla, že animace je pro vás to pravé a chcete se jí profesně věnovat?
Myslím, že to bylo někdy ve třeťáku na gymplu. Do té doby jsem se chtěla stát veterinářkou, ale moc mi nešla chemie. Ráda jsem ale kreslila a psala a když jsem zjistila, že se dá studovat animovaná tvorba, přišlo mi to jako dobré spojení těhle dvou disciplín a řekla jsem si, že to zkusím.
Kromě animovaného filmu se věnujete i ilustraci a hudbě. Jako zvukařka či autorka hudby působíte i ve svých filmech a hrajete např. ve skupině Ďyvina. Vizuální i auditivní formy u vás tedy fungují celkem synergicky - baví vás některá z nich nejvíc? A když máte nápad na další film, která složka vám vyvstane na mysli jako první?
Většinou tvořím s hudbou, nebo na hudbu. I k přípravě odpovědí na tento rozhovor jsem si musela něco pustit. Hudba mi hodně pomáhá - škádlí obrazotvornost, navozuje náladu, pomáhá se soustředit. Hudba sama o sobě mi přijde jako neuvěřitelná věc, jako něco hrozně starého, co se dotýká lidské podstaty a nejniternějších principů. Nedovedu ale říct, jestli mě baví víc svět zvuku, nebo vizuálních forem. Baví mě příběhy.
Vystudovala jste animaci na UTB ve Zlíně, kde vzniká celá řada pozoruhodných krátkých animovaných filmů, nejen, ale zejména těch pro dětské publikum (což se odráží i v některých vašich filmech). Co vám tato škola dala? Je animace pro děti něco, čemu byste se chtěla nadále věnovat?
Do Zlína jsem přišla z gymplu, takže jsem byla takové tvůrčí dříví v lese a vlastně jsem moc nevěděla, co dělám. Až na vysoké škole se mnou někdo začal na vážno řešit moje práce. Zároveň jsem měla pocit, že se pedagogové snažili brát na studenty ohledy jako na individuální osobnosti a spíš nás motivovat k něčemu, co je nám vlastní, než se nás snažit ohýbat. Nejde nevzpomenout (se slzou v oku a úsměvem na rtech) na nedávno zesnulého pana Hejcmana, který byl pro spoustu z nás studentů neuvěřitelnou motivační silou. Dodnes čerpám z jeho rad. I když už jsem ze školy nějakou dobu, tak minimálně jednou týdně se na mě přivalí nával velké vděčnosti za všechno, co mi učitelé dali, kam mě posunuli. Škola mi také dala spoustu kamarádů. S mnohými z nich spolupracuji, mohu se s nimi vždy poradit, v tvorbě se také vzájemně inspirujeme a podporujeme a rozhodně bych bez nich nebyla tam, kde jsem teď.
Další část otázky se týkala dětské tvorby. Na dětského diváka jsem se začala zaměřovat na magisterském stupni. Tehdy jsem si to stanovila jako takovou výzvu, vystoupení z komfortní zóny, jelikož filmy, které sem dělala předtím, byly spíš určeny pro starší diváctvo. Momentálně se tvorbě pro děti dále věnuji a asi to tak v dohledné době zůstane, vzhledem k tomu, že většina komerční animované tvorby je cílená na dětského diváka.
Máte za sebou snímky Racek, Krkavčí matka či Vlčí stezky, v nichž jsou zřejmé zvířecí motivy, ale i např. určitá inspirace folklorem (ten je koneckonců znatelný i ve vaší hudbě) - jaké folklorní příběhy jsou vám blízké a čím vás upoutávají?
Na lidových příbězích se mi líbí jejich syrovost, upřímnost, hutná symbolika a absence romantizace přírody. Často jsou to příběhy strašidelné a brutální. Taky mě docela baví narativní úlety, které jsou přítomny v pověstech a pohádkách různých národů (např. romské pohádky v tomto excelují). V lidové tvorbě je často také silně přítomný aspekt animismu a spojení s krutou, nelítostnou přírodou a světem kolem, často se vyskytují motivy smrti, znovuzrození, atd... Každopádně na folklor nejsem žádný expert, lidovou tvorbu beru spíš jako inspiraci a výrazový prostředek pro nějaký vlastní postmoderní přístup.
Slyšela jsem, že nyní pracujete na dalším krátkém filmu, který by měl být o epilepsii, mohla byste svůj projekt více přiblížit?
Happy Epi je road movie o první zahraniční cestě mojí kamarádky Hanky, kterou podnikla jenom s přáteli, bez rodičů. Hanka má mnoho diagnóz, které jí komplikují život a patří mezi ně i epilepsie. Film má být jednak ukázkou toho, že se dá cestovat tzv. “na punk“, přestože má člověk nějaký handicap (jenom se toho nesmí bát a musí být smířený s tím, že mohou nastat nějaké nepříjemné situace), druhak má trochu přiblížit problematiku epilepsie. Na filmu pracuji spolu s producentkou Bárou Příkaskou z Bionautu. Je docela legrační, že když jsem jí s nápadem poprvé oslovila, zjistily jsme, že Hanku zná také díky dobrovolnickému sdružení Ramus. To funguje jako platforma pro setkávání a aktivní využívání volného času lidí s postižením a bez něj.
Působíte v Pirogy studios, mohla byste popsat, čemu se studio věnuje a jaká je vaše role v něm? Na jakých projektech právě pracujete?
Pirogy Studios jsme založili s pár kamarády z UTB - Matějem Šakem, Sofiyou Gorokh, Miriamou Trnavskou a Filipem Diviakem. Momentálně se věnujeme servisním zakázkám pro ostatní produkce. Např. pro Krutart vyrábíme enviro pro jejich fulldomový film, spolupracujeme i s Bionautem, koprodukujeme s MAUR filmem Filipův připravovaný celovečerní snímek s pracovním názvem Otis a pomalu se snažíme producentsky podporovat lokální tvůrce. Do toho občas přijde nějaká zakázka. Máme ve vývoji i vlastní seriál pro děti - zachycující dobrodružství malého kamínka Pierra - který chceme s pomocí našich investorů udat v Severní Americe.
Já osobně ve studiu zastávám několik rolí v různých projektech. Pracuju jako art director, scénáristka a nově se snažím zaměřovat i na produkční a producentskou činnost, což mě vcelku baví.
Jste autorkou letošního festivalového vizuálu, jak jste se k tomu dostala? Oslovil vás festival sám? Co říkáte na téma letošního ročníku?
Anifilm mě oslovil v rámci takového malého výběrového řízení. Na letošní téma voděné loutky jsem dlouho nemohla nic vymyslet, ale nakonec to (i s pomocí feedbacku od lidí z festivalového týmu) nějak uzrálo. Téma samo o sobě mi přijde zajímavé a těším se, co nového se dozvím a co starého si připomenu.
Pamatujete si, kdy jste Anifilm navštívila poprvé?
Bylo to ještě v Třeboni. Rozmazané, ale krásné vzpomínky.
Co vám v rámci vytváření festivalového vizuálu přišlo jako nejnáročnější a co vás naopak nejvíc těšilo?
Nejnáročnější bylo si časově rozplánovat práci, zvláště v posledních týdnech před festivalem. A potěšilo mě, když jsem někdy hned ze začátku dostala zpětnou vazbu, že by vizuál mohl víc připomínat můj bakalářský film Krkavčí matka. Nejprve mě představa toho, že se mám vracet k deset let starému výtvarnu vyděsila, ale pak jsem to vzala jako výzvu a další vystoupení z komfortní zóny. Podobně jako další tvůrci mám totiž i já vlastního kritika, který mi nedovolí si užít to, co vytvořím. Vidím na všem chyby a nedokonalosti. Takže vrátit se k něčemu z minulosti, vypreparovat z toho to, co bylo dobré, a zkombinovat to s tím, co vím a umím teď, byl hodně zajímavý proces. Jsem za tuto příležitost nakonec ráda.
Rozhovor připravila Natálie Kozáková.