Rozhovor: Kódži Jamamura

Kódži Jamamura: Svými díly chci lidi bavit 

Kódži Jamamura je jednou z nejvýraznějších osobností současné nezávislé animace. Kromě toho, že režíruje, animuje, píše scénáře a někdy i stříhá a produkuje své filmy, které jsou plné působivých obrazů, jemného humoru a výrazných postav, také učí mladé studenty, jakých podob může animace nabývat. Na letošním ročníku Anifilmu budete mít možnost shlédnout hned několik jeho programů a také výstavu.

První zkušenosti s animací jste prý začal sbírat již velmi brzy, když vám bylo teprve třináct let. Je to pravda? Odkud se toto vaše rané okouzlení animovanými filmy vzalo?

Je to tak. Uvědomil jsem si, že animované seriály a filmy, které jsem v televizi sledoval od svých deseti let, jsou vlastně obrázky, ale lámal jsem si hlavu, jak to, že se ty obrázky pohybují.

Když mi bylo 13 let, vyšel v Japonsku první měsíčník o animaci a v něm byla taková malá rubrika o tom, jak se dělá animace na 8mm film. Tak jsem poprvé zjistil, na jakém principu funguje, a spontánně jsem začal animovat. Na natáčení jsem si půjčil kameru od učitele z naší školy a film jsem namluvil a nahrál k němu hudbu pomocí školního vybavení.

Co vás animace v průběhu vaší kariéry naučila?

Animace a kreslení mi činí potěšení a jsou nepostradatelnou součástí mého života. Prostřednictvím své tvorby jsem se mohl zamyslet nad svým vztahem ke společnosti a různým druhům umění. Jak však řekl Erik Satie: „Když jsem byl mladý, říkali mi, že to pochopím, až mi bude padesát. Nyní je mi padesát, ale ničemu nerozumím.“ Takže na tuto otázku asi nedokážu odpovědět, je mi totiž 58 let. Tvorba jednoduše ukájí zvědavost a zároveň zvědavost dále podněcuje. 

Kromě animování také ilustrujete knihy. Jak se váš počáteční tvůrčí proces v případě ilustrace a animace liší? Můžeme animaci vnímat jako dokonalejší formu ilustrace, nebo ji považujete za něco úplně jiného?

Nemyslím, že by se počáteční tvůrčí proces ilustrace a animace nějak výrazně lišil. Novým nápadům, které se v mé mysli začínají formovat, dávám postupně pevné obrysy opakovaným skicováním. Nicméně v případě obrázkových knih často nejdříve přemýšlím o slovech a u animace se zase soustředím spíše na vizuální stránku. Svůj úspěch v oblasti ilustrace přičítám právě animaci. Animuji již mnoho let, takže si v hlavě dokážu simulovat práci s kamerou, a díky tomu zpracovávat scény z různých úhlů, čímž se dost odlišuji od ostatních ilustrátorů. Navíc si myslím, že je velkou výhodou umět vyobrazovat postavy živě a dynamicky.

Jste jedním z nejpřednějších představitelů nezávislé animace nejen v Japonsku, ale i na celém světě. Dostal jste někdy nabídku od nějakého studia a nelákalo vás někdy zkusit spolupráci s větším studiem?

Ne, nikdy jsem nabídku od žádného velkého studia nedostal.

Jednou jsem nabídl koprodukci Národní filmové radě Kanady, ale jejich producent ve stejnou dobu uvažoval o tomtéž, takže bylo rozhodnuto okamžitě. Moje spolupráce s francouzskou společností Miyu Productions také vyústila v nabídku pomoci s financováním postprodukce mého projektu.

Vlastně jsem nikdy nechtěl spolupracovat s větším studiem, protože rád pracuji s nízkým rozpočtem a malým počtem zaměstnanců.

Spolu s dalšími významnými režiséry animovaných filmů z celého světa jste se podílel na tvorbě celovečerního filmu Winter Days (režie Kihačiró Kawamoto). Jaká byla tato spolupráce ve srovnání s vaší vlastní tvorbou?

Část, kterou jsem měl na starost, byla kratší než můj vlastní projekt a její zpracování mi zabralo méně času.

Kihačiró Kawamoto na projekt dohlížel a řada autorů, kteří se na filmu podíleli, dostali od pana Kawamota ke svým storyboardům připomínky a museli je upravit, ale všechny mé nápady přijal bez výhrad.

Ozvučen byl film nicméně kolektivně a zvuk vznikal jako celek, takže jsem ho neměl pod takovým drobnohledem jako by tomu bylo v případě čistě vlastního projektu.

Kdy jste se rozhodl založit si vlastní studio? Co bylo prvotním impulsem?

V roce 1991, kdy jsem pracoval na volné noze, jsem dostal první zakázku od prestižní japonské veřejnoprávní stanice NHK na výrobu krátké animace pro jeden dětský pořad.

Po tomto projektu jsem zjistil, že smlouvu o další spolupráci s NHK bude snazší uzavřít coby právnická osoba, tak jsem v roce 1993 založil vlastní společnost.

V Japonsku se se společnostmi spolupracuje snáze než se samostatnými umělci.

Jak v Japonsku funguje financování nezávislých režisérů nebo producentů animovaných filmů?

Produkci filmu Atamajama jsem v podstatě financoval ze zisků z obrázkových knih, reklam a dalších prací na zakázku. Tento způsob svépomocného financování používám čas od času dodnes, ale po úspěchu filmu Atamajama jsem začal své projekty financovat i prostřednictvím zakázek pro různá studia a koprodukcí. Jednou jsem také získal vládní grant.

Svépomocí jste si osvojil rovněž různé animační techniky. Jakou roli hraje ve vaší práci experimentování a kterou techniku vy osobně upřednostňujete?

Vždycky jsem věřil, že animace skýtá velké možnosti, a experimentováním jsem se je snažil rozšiřovat. Nicméně i když neexperimentuji, stále zkouším nové věci – buď abych zlepšil svou techniku, nebo protože to zrovna vyžaduje má tvorba, takže mám pocit, že neustále dělám určité pokroky. Osobně mám nejraději metodu kresby na papír a také ji používám nejčastěji.

Přijde mi, že ve vašich filmech má důležitou roli hra na asociace (některé krátké filmy mi svou strukturou připomínají dětské obrázkové knížky), často dokonce zachycují dětskou představivost, využívají opravdové dětské kresby, ale i texty apod. Přesto se vám daří zachovat vnitřní logiku, která všem obrazům zajišťuje soudržnost. Co vás při vymýšlení nápadů na nové filmy napadá jako první? Jsou to postavy / situace / jednoduchý děj / samotné asociace, nebo něco úplně jiného?

Ano, často je to tak, že řetězím asociace a na jejich základě objevuji nové formy.

Prvotním nápadem na nové dílo může být jeho celková struktura, nálada několika scén, určitá emoce nebo situace atd. Nápad si několika slovy poznačím, tato slova si založím a pak opakovaně skicuji a kresby porovnávám s danou představou, abych nápad do hloubky prozkoumal.

Jak lze u animovaného příběhu dosáhnout soudržnosti?

Nejsem si jistý, nakolik se mi v mých příbězích daří udržovat soudržnost. Moje animované filmy mají roztříštěný děj, ale věřím, že umělec může soudržnosti dosáhnout při správném mentálním nastavení, tedy pokud se při tvorbě díla hluboce soustředí a přemýšlí o něm.

Vaše postavy jsou rovněž velmi zvláštní a zapamatovatelné, v některých případech přímo z jiného světa. Minimalistické pozadí jim navíc umožňuje skutečně vyniknout. Jak své postavy vytváříte a bylo toto použití vyprázdněného pozadí vždy vědomou uměleckou volbou, nebo je pro vás jednoduše přirozené?

Každá postava je jiná, ale řada z nich se rodí z náčrtků, které si kreslím do poznámkových bločků. Někdy podle předlohy, jindy si zase jen tak hraji s kombinacemi a rovnováhou různých tvarů.

Snažím se co nejvíce vyhýbat překrývání pozadí, abych mu zajistil rovnocennou pozici s protagonistou v popředí.

Prostor nahlíženého obrazu nerozdělujeme na jednotlivé samostatné vrstvy, jako například pozadí a postavy, ale naopak vnímáme všechny jeho prvky jako součást jedné ploché roviny. Zakomponování a vyvážení ostatních nezbytných prvků obrazu se odvíjí od tvaru postavy.

Váš přístup ke zvuku a hudbě je dosti osobitý a melodický, často používáte hlas pro zvukové efekty nebo a capella nahrávky místo běžné hudby. Jak vytváříte „zvukové obrazy“ a co je při synchronizaci těchto dvou prvků nejzásadnější?

Když volím již existující skladbu, poslouchám ji tak dlouho, dokud mé ruce nedokážou její rytmus a pohyb ztvárnit zcela bezmyšlenkovitě.

Když zvuk přidávám později, spoléhám se na pomoc Kódžiho Kasamatsuy, se kterým vždy spolupracuji. Pokaždé totiž pochopí mé záměry a podle nich a na základě vzorců obrazů a nálady použité hudby vytvoří skvělé experimentální a působivé zvuky.

Postavy i zvuky jsou ve vašich filmech nositeli specifického smyslu pro humor. Jakou roli hraje humor ve vašem životě?

Svými díly chci lidi bavit. Mám i temnou stránku, ale v zásadě jsem optimista. Radost druhých dělá radost i mně.

Odkud čerpáte inspiraci pro svou tvorbu? Jednak obecně, ale mohl byste prosím uvést i konkrétní příklady vizuální inspirace pro filmy jako Atamajama, Starý krokodýl, Venkovský lékař Franze Kafky, Mnoho severů?                                  

Inspiraci pro svou tvorbu čerpám všude možně. Inspirovat mě mohou skutečné události, knihy, hudba nebo letmý výraz ve tváři nějakého cizího člověka, který jsem v určitou chvíli zahlédl a kterému jsem úplně neporozuměl, ale který ve mně zanechal dojem. První tři zmíněné filmy byly inspirovány cizími texty. Vizuální inspirace v takovém případě vzniká v mysli při čtení textu, ale někdy se podoba utvoří až později na základě studia materiálů a skicování. Pro Mnoho severů jsem inspiraci čerpal z mnoha literárních, výtvarných a filmových zdrojů a nejvíce obrazů bylo inspirováno použitou hudbou Willema Breukera.

Jaký projekt byl pro vás dosud nejnáročnější a proč?

Pracovně nejnáročnějším dílem byl pro mě film Atamajama. Produkoval jsem jej zcela na vlastní náklady, bez jakéhokoli jiného zdroje financování, a bylo na něm obrovské množství práce – jeho dokončení nakonec trvalo šest let. Byly chvíle, kdy jsem chtěl tento projekt vzdát, ale jsem rád, že jsem se jej přinutil dokončit, protože se z něj stalo významné dílo mé kariéry.

Otevřel jste galerii animované tvorby, jejíž součástí je také obchod s praxinoskopy. Co bylo vaším cílem? Inspirovaly vás nějaké konkrétní výstavy nebo jiné galerie?

Chtěl jsem vytvořit místo, kde by návštěvníci mohli na svět animace v jeho úplnosti pohlédnout mýma očima. Cílem bylo mít stálé místo s obchůdky, které vídáte na filmových festivalech. Konkrétní nápad byl inspirován výstavou Igora Kovaljova, kterou jsem viděl v Ottawě, a Topolovou výstavou, kterou jsem viděl na Finském filmovém festivalu. 

Jste také profesorem na Tokijské univerzitě múzických umění. Jak tato zkušenost obohacuje vaše díla nebo tvůrčí proces? Jak přistupujete k výuce? Jakými tématy se v současnosti studenti ve svých filmech zabývají nejčastěji?

Informace od příslušníků mladší generace a jejich úhly pohledu mne obohacují.

Ve svém předmětu se snažím studenty podněcovat k tomu, aby o animaci přemýšleli v kontextu umělecké tvorby obecně a animovaná díla, která jsou pro ně inspirativní, porovnávali s jinými formami umění, tancem, hudbou, malbou atd.

Témata, která si studenti volí, jsou různá, ale jsem přesvědčen, že mnohá vychází z jejich aktuálního rozpoložení a situace. 

Pracujete teď na nějakém novém projektu?

Byl jsem pověřen režií a tvorbou jednoho VR projektu, na kterém jsem pracoval dva roky a který bude dokončen letos v květnu. Je to také moje první práce vyvedená 3D počítačovou animací.

A také teď natáčím dva krátké filmy. Jeden z nich je vůbec první projekt, jehož podstatou je spolupráce současné japonské literatury a animace. Autor bude předčítat z původní povídky spisovatele Hidea Furukawy a vytvoří podle ní animovaný film. Druhý film vzniká v koprodukci s Miyu Productions, předběžně se jmenuje A Picture in A Soulless Room a bude zpracován technikou špendlíkového plátna.

Mám rozpracováno i několik dalších celovečerních projektů, ale všechny jsou ve fázi přípravy scénáře a formování nápadů.