Rozhovor: Jan Saska

Jan Saska: Baví mě pracovat s popkulturními odkazy

 

Členem letošní poroty soutěže krátkých a studentských filmů je český režisér, výtvarník, autor komiksů a jeden ze zakladatelů umělecké skupiny True Lovers Jan Saska, jehož úspěšný film Happy End se v roce 2016 probojoval do desítky krátkých animovaných snímků usilujících o Oscara. O národní identitě ve své tvorbě, o studiích na FAMU a UTB Zlín i o svém chystaném projektu Hurikán se rozpovídal v následujícím rozhovoru.

 

Kdy jste si uvědomil, že animace je pro vás to pravé?

 

To, že mě animace láká, jsem si uvědomil dost brzo, vlastně už na střední škole, kde jsem studoval výtvarku s vidinou toho, že to v budoucnu zvýší mé šance dostat se na animaci. Pamatuji si, že tehdy v televizi vysílali jakýsi dokumentární cyklus o animaci, kde bylo vidět, že dost lidí si vyrábí animované filmy někde u sebe v garáži. A mně připadalo skvělé, že je možné si takhle na koleni zkoušet vytvořit vlastní film. Myslím si, že jsem měl také štěstí v tom, že v té době už začala být běžným lidem dostupná digitální technologie - zatímco ještě pár let předtím se muselo často pracovat s filmovou surovinou. Na střední jsem také dostal svůj první digitální fotoaparát, za pomocí něhož jsem poprvé zkoušel rozhýbávat různé scény. To se ukázalo být daleko snadnější, než když jsem předtím chtěl vytvořit pohybové fáze pomocí vypínání a zapínání VHS kamery. Místo animovaných scén pak vznikly takové zvláštní nepovedené glitche.

 

Vy jste animaci studovat na dvou různých vysokých školách. Jak moc se lišila výuka animovaného filmu v ateliéru na UTB Zlín a na Katedře animované tvorby FAMU?

 

V případě mého studia šlo o specifickou situaci. Když jsem nastoupil do Ateliéru animované tvorby ve Zlíně, tak škola byla ve skvělé kondici, ale na konci mého prvního semestru se změnilo vedení a v průběhu mého studia obor postupně zkolaboval. Studenti z ročníku nade mnou vlastně dostudovávali už trochu jiný program, protože ten původní zanikl. Zpočátku však ve Zlíně bylo skvělé zázemí, jelikož výuka se odehrávala v původních ateliérech Karla Zemana a Hermíny Týrlové, a to i s originální technikou. To, že jsme mohli pracovat na původních placech a vyzkoušet si např. staré konzolové systémy na upevnění loutek nebo světel nad animačními stoly, pro mě bylo dost důležité, stejně jako možnost vypracovávat animovaná cvičení s využitím všech třech základních technik - loutky, kreslenky i plošky. FAMU, alespoň v době, kdy jsem tam studoval, takové prostory ani příslušenství k dispozici neměla. Ovšem vzhledem k tomu, jak se obor ve Zlíně postupně rozpadal, tak z toho výuka na FAMU pro mě vlastně vychází lépe díky své stabilitě. Ve Zlíně došlo k absenci vedení, což možná vyhovovalo studentům, kteří od začátku měli svou vlastní vizi, ale když jsem já dokončoval svůj bakalářský film, tak jsem měl trochu pocit, že jsem se toho na té škole zas tolik nenaučil, a právě proto jsem se pak opět přihlásil na bakalářské studium na FAMU. 

 

Jak vznikal jeden z vašich prvních filmů Přepadení, v němž je patrný vliv grotesky?

 

Jednoduchá forma filmu Přepadení vycházela z vnějších podmínek, konkrétně nestíhání klauzur. Původně jsem měl vymyšlený úplně jiný námět, ale v průběhu prázdnin jsem před zářijovým termínem klauzur zjistil, že ho určitě odevzdat nestihnu a zbývaly mi dva týdny na to, abych vymyslel něco jiného na dané zadání, které mělo vycházet z nějakého přísloví. A když jsem přemýšlel, co bych stihl za dva týdny naanimovat, tak z toho vzešel jednoduchý, dosti osekaný vizuál této drobné groteskní etudy. Vlastně už ani nevím, o jaké mělo jít přísloví, ale pamatuji si, že jsem se ohledně tématu při prezentaci nějak vylhal. (smích)

 

A jaký byl tedy ten původní námět?

 

Mělo jít o sérii absurdních situací, inspirovaných filmem External World od Davida O'Reillyho. Za sebou poskládané nonsensy se měly ve výsledku propojit do jednotného smysluplného rámce. Mám k tomu ještě někde uchované storyboardy a myslím, že jsem měl tedy rozanimované asi dvě scény, i když původně jich mělo být mnohem víc.

   

Styl vašich filmů, komiksů i ilustrací je celkem dobře rozpoznatelný. Často jde o univerzálně srozumitelné, přímočaré, vypointované příběhy beze slov, plné drsného, zejména fyzického humoru a prvků vycházejících z “češství“ (jakožto specifické národní identity) a také z memové kultury. Stejně tak je pro vaši tvorbu charakteristický kontrastní černobílý vizuální styl. Co je vaším hlavním zdrojem inspirace a proč je pro vás práce se jmenovanými prvky tak důležitá?

 

Jedním ze zdrojů mé tvorby je zkrátka to, co sám zažívám nebo čeho si obecně všímám v každodenním životě. Zároveň ona černobílá forma vychází z mých limitů - zkrátka se mi snadněji v takovém výtvarném stylu pracuje. Jednak moc neumím zacházet s barvami, jednak se mi zatím tento typ vizuálu vždy hodil k tématům filmu. Dokážu si však představit, že bych v budoucnu černobílý směr opustil, a to ve chvíli, kdy si o to filmová látka bude říkat. Důvod, proč dělám filmy beze slov, je ten, že jsem sám kdysi zjistil, že mám při sledování zahraničních animovaných filmů problém dělit pozornost mezi titulky a samotný obraz. Samozřejmě pokud je film v angličtině, tak mu bude většina diváků rozumět, ale pokud se jedná o český film s dialogy, který má festivalové ambice, většinou musíte počítat s tím, že bude promítán s titulky. Proto mi připadá jako velká výhoda, když se filmu podobný problém podaří obejít. Snažíme se o to i u mého posledního filmu Hurikán, který však nebude úplně němý z toho důvodu, že zobrazené situace by bez dialogu vypadaly nepřesvědčivě. I tak nám ale záleží na tom, aby film byl celkově srozumitelný bez potřeby neustále číst titulky - použité dialogy tam tudíž nejsou primárně od toho, aby významově posouvaly děj dopředu. Co se memů, popkulturních odkazů nebo zmiňovaných prvků národní identity týče, je pravda, že mě s nimi hodně baví pracovat nejen ve vlastní tvorbě, ale také je konzumovat. Přestože např. nejsem plošným milovníkem anime, mám hodně oblíbených filmů z Japonska, které člověka pomocí specifických znaků ponoří do úplně odlišného světa nebo mentality. I u své vlastní tvorby se snažím o to, aby národní identitu vystihl nějaký konkrétní zástupný moment. Pro někoho může být takovým konkrétním momentem třeba vyobrazení typické české večerky nebo žižkovské hospody. Jsem celkem rád, že jsem se právě v tomhle našel, protože předtím jsem pořádně nevěděl, o čem mám své filmy dělat. Ke konci studia jsme s několika kamarády brigádničili na stavbě, díky čemuž jsem přičichl k poněkud tvrdšímu světu, který mě baví vykreslovat a mapovat skrze filmy a jejich komiku.

 

Váš úspěšný film Happy End s retrospektivní strukturou vyprávění byl inspirovaný lidovou anekdotou. Slyšela jsem, že jste film původně začal dělat už ve Zlíně, ale dokončit se vám ho podařilo až jako absolventský na FAMU. Jak dlouho celý proces trval a co všechno se v průběhu přesunu z jedné školy na druhou v rámci projektu změnilo?

 

Já jsem Happy End vlastně dokončil už ve Zlíně, absolvoval jsem tam s ním své studium. Ve Zlíně jsme měli rok na dokončení bakalářského filmu, jenž měl obsahovat zhruba pět minut animace - což bylo celkem dost, když vezmete v potaz, že se u toho člověk ještě učí na státnice. První verze Happy Endu už tedy měla vyřešenou celkovou koncepci i střih, ale vizuálně film asi působil jako art brut, resp. polotovar. Přihlásil jsem ho na různé festivaly a byl shodou okolností vybrán na Anifilm, příliš úspěchu ale nesklidil, protože zkrátka nebyl dotažený. Když jsem nastoupil na FAMU, říkal jsem si, že je vlastně trochu škoda, že potenciál mého filmu zůstává nevyužitý, a proto jsem na něm začal znovu pracovat. Měl jsem štěstí, že mi na nové škole dovolili vzít předpřipravený projekt a nechali mě ho pouze dotáhnout. Největší změna pak spočívala v tom, že jsem překreslil původní verzi do hezčí podoby, což mi i tak zabralo více času, než jsem předpokládal.

 

Snímek Happy End se probojoval do užší nominace na Oscara, za což podle vašich slov vděčíte i festivalové strategii a péči, kterou filmu věnovala producentka Kamila Dohnalová. Ta v současnosti produkuje i váš další projekt Hurikán. Jak jste se s Kamilou poznali a jak vaše spolupráce probíhala?

 

S Kamilou jsme se potkali poprvé na FAMU, byly jsme spolužáci v ročníku. Když na FAMU děláte bakalářský film, máte povinnost spolupracovat v jednom štábu se spolužáky, kteří vám pomohou s disciplínami, které byste sami nezvládli. Takže když jsem pro svůj film hledal produkční, oslovil jsem právě Kamilu, protože je velmi spolehlivá. A ji pro změnu lákala práce na animovaném filmu, z čehož jsem měl radost. Vzhledem k tomu, že jsem film měl již během studia předpřipravený, tak se u něj z produkčního hlediska nejvíce řešil zvuk a posléze školní byrokracie. Poté, co jsem film dokončil, tak mi Kamila sdělila, že její práce teprve začíná - což bylo moje první setkání s festivalovou strategií. Netušil jsem, co všechno obnáší to, aby se o filmu vědělo a aby mohl být někde distribuován. Nyní společně řešíme rámcovou distribuční strategii u Hurikána, přesný harmonogram však zatím vymyšlený nemáme. 

 

Jako animátor jste se podílel na koprodukčním animovaném filmu Fany a pes. Dokážu si představit, že šlo o diametrálně odlišnou zkušenost, než když se věnujete vlastní autorské tvorbě. Jak jste se k projektu dostal a co vám to dalo?

 

Měl jsem velké štěstí, že práce na snímku Fany a pes přišla právě ve chvíli, kdy jsem Hurikán teprve vyvíjel. O projektu jsem se dozvěděl od mého kamaráda, Marka Pokorného, který se na animaci snímku podílel už přede mnou. Byla to pro mě skvělá zkušenost, protože jsem díky tomu poprvé zjistil, jak funguje tradiční studiová výroba, a dozvěděl jsem se i nové pojmy z animované oblasti, s nimiž jsem se předtím prakticky nesetkal - např. to, že se k filmu dělají spacing charts - takové noty, které pomáhají animátorům, jež po vás přebírají práci, porozumět, jaké klíčové pozice má daná animovaná postava. Vyzkoušel jsem si i nové technické postupy, které se mi dost hodí pro můj aktuální projekt, protože během jeho výroby také spolupracujeme s několika dalšími animátory.   

 

Jak jste sám zmínil, v současnosti pracujete na dalším krátkometrážním filmu Hurikán, jenž vychází z vašich stejnojmenných komiksů. O jak moc věrnou adaptaci půjde? Plánujete s komiksovou sérií pokračovat?

 

Film z mých komiksů vychází, ale nejedná se o adaptaci. Strukturou se podobá prvnímu komiksu a atmosférou zase tomu druhému. Na začátku jsem měl vymyšlené postavu, prostředí a celkovou náladu, ale vůbec jsem nevěděl, o čem film bude. Jeden kamarád mě pozval na čtrnáctidenní scenáristický workshop v Litomyšli, během kterého jsme museli vymyslet a odprezentovat příběh v jedné či dvou větách tak, aby zaujal - podobně jako to funguje v amerických writer's rooms, kde strukturu příběhu tvoří patnáct tzv. “beatů“ neboli narativních bodů. Touto metodou údajně vznikl scénář k prvnímu filmu ze série Hvězdných válek (k Epizodě IV). Na to je často navázaný vývoj hrdiny, jehož komfort je ve výchozím bodě narušen, on se pak dostává přes různé překážky až na konec, kdy by se z něj měl stát lepší člověk. Což se ovšem k hrdinovi filmu Hurikán moc nehodí. Ale vzhledem k tomu, jak byl onen kurz uspořádaný, tak jsme se požadovanou metodu rozhodli využít a sledovat, kam až nás dovede. A pomohlo to, nakonec se nám příběh vymyslet podařilo. Částečně jsme se vrátili zpět ke komiksům, v nichž dobře fungují romance, a tak jsme si řekli, že bychom nějakou romanci mohli zakomponovat i do filmu. Asi můžu prozradit, že hlavní hrdina s prasečí hlavou musí sehnat sud piva pro stánkařku, do které je zakoukaný. Co se komiksu týče, mám rozdělaný třetí díl, k němuž bych se rád vrátil, ale zatím je pro mě film prioritou.

 

Proč jste si zvolil za protagonistu svého dalšího filmu muže s prasečí hlavou? A proč se děj odehrává zrovna na Žižkově?

 

I s komiksem Hurikán jsem absolvoval pro změnu komiksový workshop pod vedením Vladimíra 518, v rámci něhož jsme nedostali žádné téma a do druhého dne jsem musel vymyslet námět. Zpočátku jsem chtěl udělat něco ambiciózního, ale pak jsem si řekl, že budu rád, když za pár týdnů vůbec dokážu vytvořit nějaký smysluplný komiks. A pak jsem si vzpomněl na zmiňovanou brigádu na stavbě a s ní související svět lahváčů atd. A právě prasečí hlava mi jako první naskočila jako taková zkratka onoho světa. Charakter této postavy je čitelný na první dobrou a tím pádem je snadnější ji posléze rozehrát. Žižkov jsem si vybral z podobného důvodu. Mám Žižkov rád, připadá mi, že je to jedna z posledních ostřejších čtvrtí, které v jinak gentrifikované Praze zůstaly.

 

V jaké fázi výroby Hurikánu jste?

 

Momentálně překlápíme storyboard do layoutu, který však paralelně rozanimováváme. Pomáhají nám s tím animátoři z Francie, kteří mají na starosti asi jednu čtvrtinu filmu, zbytek budeme animovat my. Layout by měl být hotový na konci léta a posléze budeme řešit postprodukci, zvučení atd.

 

Společně s Markem Pokorným a Vojtěchem Kissem jste utvořili skupinu True Lovers. Mohl byste mi povědět o jejích začátcích a co vás ke vzniku skupiny přivedlo? Můžete také povyprávět o True love eventech, které jste pořádali v různých kavárnách či opuštěných továrnách?

 

S Markem a Vojtěchem jsme se potkali už ve Zlíně a na konci studia jsme tušili, že přestože spolu už nebudeme studovat, zůstaneme přáteli. A tak jsme chtěli vymyslet nějaký způsob, jak bychom mohli společně sdílet naši tvorbu s ostatními kamarády a známými, díky čemuž vznikl web True Lovers. Poté jsme si řekli, že bychom svá díla mohli prezentovat i formou eventů, jenže když člověk natočí jeden krátký film, tak je trochu hloupé k tomu organizovat událost na celý večer. A tak jsme se spojili s mými spolužáky na FAMU, kteří také měli vlastní krátké filmy, a vytvořili jsme z toho takové pásmo, k němuž už mělo smysl udělat i nějakou akci. Co se týče zmiňovaných prostorů, ty měl pod palcem Vojtěch, který se společně se svým bratrem o opuštěné a netradiční prostory zajímá.

 

Čí tvorbu (ze současných filmařů animovaného filmů nebo komiksových kreslířů) byste doporučil sledovat fanouškům vašich filmů?

 

Určitě bych doporučil japonské tvůrce jako Hajao Mijazaki, Satoši Kon nebo Kacuhiro Ótomo, od kterého teď v češtině vychází komiks Akira. Obecně mě hodně oslovily japonské animované filmy z devadesátých let, kde se potkávaly tradiční postupy s těmi inovativními. Připadá mi, že současné filmy jsou až moc ovlivněné počítačovou technologií. Také mám rád filmy Sylvaina Chometa, zejména jeho Iluzionistu. Z komiksových autorů bych ještě zmínil Nicolase de Crécy, baví mě jeho estetika. A pokud má někdo rád džísky a šusťáky, pak by se měl podívat na filmy Akiho Kaurismäkiho.