Rozhovor: Filip Pošivač

Filip Pošivač: Jako ilustrátor pracuji hodně s akvarelem

Autorem letošního festivalového vizuálu je známý režisér, ilustrátor a výtvarník Filip Pošivač. Upozornil na sebe jako spoluautor půlhodinového loutkového filmu Až po uši v mechu (2015), dále jako režisér seriálu Živě z mechu a krátkého filmu Přes palubu (2019), ale i jako výtvarník Mlsných medvědích příběhů (seriálu Kateřina Karhánkové a Alexandry Májové, nominovaného na Českého lva). O svém nadšení pro filmovou loutku i o připravovaném celovečerním debutu Tonda, Slávka a génius se rozpovídal v následujícím rozhovoru.

Jak a kdy vás napadlo, že byste se mohl věnovat loutkovému filmu?

Až do nástupu na vysokou školu jsem se o animovaný film moc nezajímal. Stál jsem hlavně o studium na pražské UMPRUMce, ale zároveň jsem věděl, že na ilustraci, kam jsem se chtěl hlásit, by mě nevzali. A tak jsem šel studovat Ateliér filmové a televizní grafiky. V prvním ročníku jsme se s Milanem Svatošem chodili dívat na Barrandov, jak Jiří Barta točí film Na půdě aneb kdo má dneska narozeniny?. To byl můj úplně první kontakt s loutkovým filmem a zároveň neuvěřitelně silný zážitek. 

Jak to probíhalo? 

Pan Svatoš nás provázel ateliéry v budově Krátkého filmu, kde byly postavené nádherné scény, okolo „les“ lamp a všude frmol, protože to byla velká produkce. V dílnách se vyráběly nádherné věci a mně to přišlo jako prostředí, kde se můžete realizovat úplně ve všem, co vás kdy v životě bavilo. Právě tehdy jsem si uvědomil, že bych rád dělal nějakému takovému filmu výtvarníka. Animátora ne, na to jsem neměl trpělivost a vnitřní disciplínu, ale výtvarnou podobou filmu jsem se vždycky zabývat chtěl. 

I ve škole vás někdo motivoval? 

Ano. Náš vedoucí ateliéru Jan Balej se také věnoval a pořád věnuje loutkovému filmu, a podporoval mě v tomto směru už od začátku. Když jsem mu řekl, že bych chtěl dělat loutkové cvičení, tak mě vzal k sobě do studia, donesl mi loutkovou kostru a zavolal svému známému, co byl hudební skladatel, aby mi k tomu složil hudbu. Měl jsem tehdy pocit, že jsem našel oblast, kde bych se mohl uplatnit. 

V dětství vás oslovily nějaké loutkové filmy? 

Já jsem je ani moc nesledoval. Jednou kolem Vánoc dávali v televizi Trnkův Sen noci svatojanské, což byl pro mě výrazný zážitek, který mi utkvěl. Trnkovy loutky pro mě byly vždycky kouzelné. Ale do hloubky jsem se o loutkový film nezajímal a když jsem šel studovat na UMPRUM, znal jsem akorát Jiřího Trnku. Až potom během studií, když se člověk dostane do prostředí animátorů a vídá se s lidmi, které to také zajímá, tak až tam to začalo. A osobně mám rád všechny animované technologie, rád se třeba podívám na 3D animaci. Ale je fakt, že loutkové filmy pro mě mají speciální hodnotu, protože je tam cítit ruční efekt.

Je to ten důvod, proč točíte loutkové filmy, a ne třeba ploškové nebo kreslené, ke kterým byste jako ilustrátor mohl mít blízko? Co vás baví právě na loutkové technice? 

Na loutce mě fascinuje to, že ačkoliv je to objekt, který je sám o sobě statický – což platí jak pro divadelní marionetu nebo zcela nefiguralní predmět – tak má v sobě dramatickou energii, nějaký náboj, a ten se projeví, když s ním začnete pohybovat. Mám z toho pocit kouzla, magie, jako by to bylo něco mezi nebem a zemí. Nedá se to přesně popsat, ale loutky mají pro mě velikou sílu. Je to věc ručně vyrobená člověkem, a přitom je možné jí vdechnout život. A tím je právě strhující.

Zkusil byste někdy rád i jinou animační techniku? 

To ano. Jako ilustrátor pracuji hodně s akvarelem, ale co se týče animace, byl jsem hodně dlouho koncentrovaný jen na loutky. Do celovečerního loutkového filmu, co teď točíme, jsem zapojil i trochu 2D akvarelové animace. Jedna z hlavních postav Slávka tam svítí baterkou na zeď a oživuje tak svoje fantazie. Když jsme ještě v době vývoje filmu objížděli zahraniční koproducentské markety, tak loutky připadaly některým producentům příliš „východoevropské“, oldschoolové, moc stylizované a pro západní svět nesrozumitelné, ale často je zaujaly právě ty 2D animace. A říkali mi, že film animovaný touto technologií by všichni chtěli. Tehdy jsem to ale nebral vážně.

A pak?

O něco později jsme s Kateřinou Karhánkovou a Alexandrou Májovou začali pracovat na seriálu Mlsné medvědí příběhy. Tam jsem se zase setkal s 2D animací. Plošky se v našem případě nakreslí ručně, naskenují se a pak se s nimi animuje v počítači. A protože už se tomu věnujeme už několik let, tak mě to v některých aspektech inspirovalo a už mám námět na takto animovaný film.

Točíte filmy určené dětem…

To je rozhodně můj záměr. K tvorbě přistupuji tak, co by se mi líbilo, kdybych byl dítě nebo co si pamatuji, že mě v dětství oslovovalo. Myslím si, že děti se často v souvislosti s audiovizálními počiny podceňují – rozhodně tady u nás. Lidé mají pocit, že animace pro děti musí být pastelově barevná, všichni tam musí skotačit a hlavně, aby tam nebylo moc dialogů a nějaké dvojsmysly nebo symboly, to že by děti nepochopily. Ale děti jsou stejné bytosti jako my. Navíc je jejich vnímání nezatížené oproti našemu, protože neznají vzorce chování dospělých, nemají předem konkrétní očekávání a reagují bezprostředně.

Zrovna se věnujete natáčení celovečerního filmu Tonda, Slávka a génius. Námět je původní, můžete nám o něm něco říct? 

Původním motivem byla svítící postava kluka Toníka. Tu jsem vymyslel na UMRUMce, když jsme dělali jedno animační cvičení. Inspirací mi byl můj bratr, který se narodil se zrzavými vlasy a měl jako rusovlasý chlapec potíže ve školce i na prvním stupni základní školy. Děti se mu kvůli tomu smály a já nechápal, proč.

Animace je dobrá v tom, že vám nabízí vydat se za hranice reality. Postava Tondy měla původně jen svítící vlasy, ale pak jsem přidával, až byl svítící celý. Je to pro mě krásný symbol odlišnosti, která se může týkat čehokoliv. Odlišnost může být psychická nebo fyzická, to je vlastně jedno, každý si tam může dosadit, co chce.

O adaptaci jste tedy vůbec neuvažoval? 

Chtěl jsem, aby byl námět původní. Když už točím loutkový film a svět kolem loutek je tak kouzelný, tak hlavně aby to nebyla adaptace nějaké knížky, říkal jsem si. Knížku si přeci můžu přečíst. Přijde mi větší výzva vystavět vlastní příběh a stvořit ho. Vzhledem se svému věku bych si ani netroufl točit adaptaci, mám pocit, že to chce víc životních zkušeností. Mám rád třeba Sto roků samoty, ale abych se to odvážil adaptovat, myslím že bych musel být starší a moudřejší... 

Přemýšlel jste rovnou o celovečerním filmu?

Ano. S Pavlou Janouškovou Kubečkovou, což je producentka, se kterou jsme natočili půlhodinový film Až po uši v mechu a s níž si pracovně dobře rozumíme, jsme se dohodli, že budeme spolupracovat dál, ale že náš další film bude celovečerní. Protože než ho doděláme, tak už nám bude čtyřicet… tak ať už to stojí za to.

Scénář jste psal sám? 

Psali jsme ho s Janou Šrámkovou. Proces tvorby původního scénáře je taky magický, protože charaktery, které se scenáristkou vymyslíte, se vám záhy dostanou pod kůži a najednou máte pocit, že je znáte, že to jsou nějací vaši příbuzní. My jsme nejdřív vymysleli několik charakterů a pak jsme se o nich bavili, jako by to byli naši známí. Najednou byly ty postavy živé a díky tomu vznikl svět našeho filmu se svými pravidly. 

Postavy jsou všechny fiktivní?

Ano, postavy jsme si vymysleli, ale když jsme psali scénář, tak jsme vycházeli ze svých životních zkušeností. Ve filmu je víc vrstev, napjaté vztahy mezi obyvateli domu nebo vztahy dětí a rodičů. Rodiče Tondy jsou extrémně opatrovničtí, i když je jejich synovi už jedenáct let. Maminka Slávky naopak není opatrovnická vůbec a spíš se musí dcera starat o ní. Je tam starý domovník, kterému na domě záleží, a nechce připustit necitlivé změny…

Kolik verzí scénáře vzniklo? 

Napsali jsme několik verzí. Každou jsme číslovali, i když ke konci už šlo o minimální úpravy. Celkem jich bylo čtrnáct, ale od osmé verze se toho až tolik nezměnilo. Byl to celkem dlouhý proces. Napřed jsme psali scénář s Janou, pak jsme začali spolupracovat s jedním dramaturgem, pak s druhým… Tam už začalo docházet k výraznému překopávání příběhu a vyhazování scén, protože film by byl moc dlouhý. Spoustu nápadů jsme museli vyškrtnout.

Jak je to s loutkami, museli jste jich vyrobit hodně? 

Ve filmu je dvanáct charakterů a pak ještě asi dvanáct komparzistů. Dohromady, včetně génia loci to je tedy dvacet pět postav. Loutek je ale o něco víc - Tondu a Slávku máme každého čtyřikrát, abychom s nimi mohli natáčet zároveň na více placech. Jednu maminku pak máme ve dvou kopiích. Komparzisté, což jsou sousedi, jsou jednodušší loutky, takzvaní „dráťáci“. 

Točili jste paralelně i na sedmi scénách. Zvládal jste to všechno obíhat a mít přehled o všech „placech“? 

S tím jsem neměl vůbec problém. Na natáčení filmu mě totiž baví i práce s lidmi. Že je trochu tlak, šrumec a stres, to k tomu patří. Navíc jsem měl skvělého asistenta režie Michala Kubíčka a dobrou produkční. Když nastala nějaká krizová situace, tak mě bavilo ji řešit. To se týká například  mezilidských vztahů. 

Jaký jste měl z natáčení pocit? 

Měl jsem dobrý pocit ze svých kolegů, všichni byli skvělí a mohl se na ně spolehnout. Protočilo se tu na výrobě skoro třicet lidí. Důvěřoval jsem jim v tom, co si myslí a co mi říkají. Točili jsme dlouho, sice jsem měl o filmu jasnou představu, ale zároveň jsem cítil, že občas ztrácím nadhled. A tak mě zajímaly jejich názory.