Rozhovor: Jan Míka
07 | 05
Sledovat, co udělá loutka v kombinaci s digitální animací
Na letošním Anifilmu jste mohli vidět krátký film Husa, který režíroval Jan Míka. Ten také na festivalu pitchoval svůj připravovaný projekt Kill, Kokesh, kill!. Jan Míka s oblibou kombinuje loutky voděné či animované s dalšími přístupy – s hranou akcí či digitální animací. Svůj styl, práci na Huse i podrobnosti o „Kokešovi“ přiblížil v následujícím rozhovoru.
Jaká je vaše zkušenost s loutkami z dětství?
Jako dítě jsem chodil s rodiči na loutková představení v Opavě, ale byl jsem hodně malý a nepamatuji si to. Ale loutky, ty jsme si vždycky doma se sestrou nějak vyráběli. Jednoduché, z hadříků, voděné na špejli. To mělo určitě vliv na můj pozdější život. I když si myslím, že loutky si vyrábí většina dětí.
Co jste pak s těmi loutkami dělali?
Hrávali jsme s nimi divadla. Měli jsme doma loutkové divadlo, takové, co se prodávalo v dřevěné krabici. Vytáhla se z ní scéna, která se dala otáčet a měnilo se tím prostředí. K tomu patřily loutky na drátkách, voděné seshora. Hrávali jsme s nimi pohádky. Když přišla návštěva, musela se povinně dívat… teď vidím to samé u svých dětí. Pořád připravují nějaká představení. Ještě nemají smysl pro tempo a rytmus, ale to je samozřejmé, je to jenom čirá radost z toho něco předvádět. Myslím, že podobně si hraje mnoho dětí.. Já mám štěstí, že si můžu hrát dál i dneska a ještě ke všemu mě to živí.
Setkával jste se s loutkami během vysokoškolského studia na FAMU v Praze nebo na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku?
Při studiu na FAMU ne, ale zpětně si uvědomuji, že ve většině hraných filmů jsem vždycky, nebo téměř vždycky, měl nějakou animaci. Můj úplně první film, který jsem si ještě dělal sám doma, byl kreslený. K loutkám se člověk těžko dostal, kreslená animace byla dostupnější. Dnes už existuje spoustu návodů, jak si podomácku umotat loutku z drátků, jak s ní hrát… Navíc loutka je cokoliv, co se vezme do ruky, to nemusí být nutně postavička. Může se pracovat s jakýmkoliv objektem.
A v Písku?
Po studiu hrané režie na FAMU jsem točil komerční zakázky a nějaký čas jsem žil v Brightonu v Anglii, kde jsem si vydělával na kameru. Když jsem se vrátil, začal jsem zase být aktivní ve filmovém průmyslu, začal jsem učit na FAMO a na Vyšší odborné škole v Písku. A když už jsem tam pravidelně jezdil, tak jsem se chtěl také něco víc dozvědět o animaci, a začal jsem na FAMO studovat magisterské studium, obor vizuální efekty a klasická animace. To jsem v roce 2016 ukončil absolventským filmem Jsme přece lidi, který vznikl v koprodukci s mým studiem Filmofon.
Ve vašem posledním filmu Husa se k loutce vracíte, tentokrát animované. Jak film vznikal?
Když jsem točil film Jsme přece lidi, kde se kombinuje maňásek v blízkých záběrech s animací v celcích, tak jsem si říkal, že je to vlastně zajímavý princip, který by bylo hezké použít pro loutku. Když jsem začal vyvíjet Husu, věděl jsem, že na ni nemusím získat peníze. A tak jsem chtěl vymyslet film, na který budu stačit sám. Že si postavím dekoraci u sebe v ateliéru a vytvořím si 3D postavičky na počítači. Ale problém 3D animace je často ten, že může vytvářet počítačový dojem, zvlášť když se neudělá dobře. Chybí tam lidský dotek. Ze zkušenosti se „Zajícem“ jsem věděl, že můžu technologie kombinovat. Byla přece možnost udělat si figurku ve 3D pro celky, ale v detailech použít reálnou loutku, na níž jsou vidět struktury a materiál, ze kterého je loutka vyrobená. Takhle se ty dvě technologie mohou doplnit. Říkal jsem si, že to bude jednoduché na výrobu, loutky by nemusely být plně funkční, ani mít šroubovací nožičky. Zároveň jsem chtěl postavit skutečnou loutkovou dekoraci. Prostě 3D počítačové postavy v reálných kulisách kombinované s reálnými loutkami v detailech. To byl můj původní záměr, to byl start.
A pak?
Pak jsem projekt prezentoval na CEE animation foru, kde jsem se spojil s Michalem Podhradským ze studia animation people. Zároveň jsem už v té době měl domluvenou francouzskou koprodukci se studiem Autour de Minuit. Za českou stranu jsem přenechal producentskou část Michalovi Podhradskému s tím, že se natáčelo u nich v ateliéru. Všechno se vyrobilo znovu, i loutky, ale většina postav v tom filmu jsou 3D. Při natáčení to totiž fungovalo tak, že jsme v Praze natočili vždy blocking v reálné dekoraci, což animoval pan Alfons Mensdorff-Pouilly, který má obrovské zkušenosti, a následně se sjel tentýž záběr bez loutek. Oba dva záběry jsme poslali do Francie, animátoři je dali přes sebe, vsadili tam 3D postavu a odehráli s ní podle blockingu naší loutky finální akci.
Jaký máte z natáčení a z toho postupu dojem?
Bylo to na všechny strany zajímavé, osahat si tu technologii a vidět, co to udělá. U natáčení jsem byl, tam to bylo dobré, a od francouzských animátorů jsem chtěl, aby animovali okno po okně, aby s 3D postavou pracovali jako s reálnou loutkou a ručně nastavili každou fázi. Tím vznikl dojem, že je film animovaný stop-motion. Je v tom určitá nedokonalost, která je však velice lidská. Běžně se postupuje tak, že animátor nastaví dvě klíčové fáze a animační program následně animaci mezi sám dopočítá. Což je pohodlnější. Bylo také složité oba animátory sladit, aby byl finální výstup jednotný. Ale oba byli fantastičtí a měli se mnou trpělivost. A hlavně odvedli dobrou práci, protože na výsledku není poznat, že je animace digitální.
Husa je film pro děti. Jak na projekcích reagují?
Zatím proběhla jedna zkušební projekce, tam bylo hodně dětí, ale bylo to koncipované jako slavnostní uvedení. Mě zajímalo, co na to řeknou, ale na akci tohoto typu vám lidi nikdy nepoví, co si doopravdy myslí. Spíš mě bavilo sledovat publikum během filmu, jestli se děti dívají, nebo vrtí. A líbilo se mi, že děti byly pozorné, lekaly se tam, kde se měly leknout, že se smály, kde se mohou smát a že jim to rychle uteklo. To znamená, neměly čas se nudit. Film není pro úplně malé děti. Jsou tam složité návraty ze snů a představ do reality, jsou tam určité skoky, které menší děti mohou mást. Film byl myšlený pro publikum od sedmi let, možná se ta hranice posunula ještě o rok nahoru.
Prozradíte něco o chystaném filmu?
Opět to bude kombinace dvou technologií. V detailech budou živí herci a v celcích plošková animace, možná dokonce nedigitální - ploška v prostoru, postavená ve scéně jako loutka. Film se jmenuje Kill, Kokeš, Kill!. Je to velice volná adaptace povídky Karla Michala. Ještě než emigroval, napsal krásnou povídkovou sbírku Bubáci pro všední den, která byla za minulého režimu zakázaná. Náš film je podle povídky, která se jmenuje Kokeš. Je o holičovi Kotlachovi, který má problémy se zákazníkem Hroudou, a ty se kupí a kupí, až se jednoho dne tenhle čistotný, pořádkumilovný Kotlach dostane do špinavého, smradlavého kanálu. Tam potká trpaslíka Kokeše, který mu nabídne, že kdykoliv bude potřebovat někoho zabít, tak může trpaslíka zavolat a ten se svojí paličkou celý problém vyřeší…