Úterý, rozhovor dne

01 | 05

Úterý, rozhovor dne

Cena za Celoživotní přínos animovanému filmu putuje letos do rukou vynikající animátorky, režisérky i pedagožky Libuše Čihařové. Uvádíme ukázku z rozhovoru „Vzpomínky na mistry a řemeslo“, který připravil tehdejší student Jan Bohuslav, nyní absolvent FAMU, pro svou diplomovou práci Animovaná tvorba Libuše Čihařové.

 

Adaptovala jste někdy výtvarný styl, který se těžce animoval?

"S tím jsem se nesetkala. To by režisér nedovolil. Ten si bral výtvarníky, se kterými se dobře spolupracovalo, a jejich výtvarný styl vyhovoval animátorům. Někdy si i režisér výtvarný styl trochu přizpůsobil animaci. Například takto přizpůsobená je podoba Maxipsa Fíka. V knize vypadá Maxipes Fík jinak."

 

Než jste začala kreslit ve Studiu Bratři v triku, měla jste svůj výtvarný styl?

"Jistě, ale ten jsem pak úplně ztratila. Animátor nebo fázař se musel neustále přizpůsobovat jiným výtvarným stylům. Musíte se vžít do myšlení jiného výtvarníka, kreslit jako on. Na tom také záleží úspěch filmu."

 

Začínala jste v animátorské skupině, ve které byl i Zdeněk Smetana. Jaká s ním byla spolupráce?

"Vynikající! Zdeněk Smetana měl největší zásluhu na mém profesním vzdělání nejenom jako pedagog, ale dokázal mě nadchnout pro kreslenou animaci na celý život."

 

Václav Bedřich si oproti Smetanovi vybíral do každého filmu jiného výtvarníka. V čem to bylo pro animátory zajímavé?

"Bylo to hlavně osvěžující. Kdybychom dělali jako u Disneyho stejné typy pětadvacet let, bylo by to příliš nudné a asi bychom u Bratrů v triku nevydrželi."

 

Čeho jste si na Bedřichovi z hlediska profese nejvíce vážila?

"U Václava Bedřicha jsem obdivovala perfektní organizaci práce, cit pro načasování a dramatickou stavbu příběhu."

 

Na jaké režiséry dále ráda vzpomínáte?

"Na Jiřího Brdečku a Gena Deitche. Pan Brdečka byl velice kultivovaný. Měl autoritu, ale i laskavost, která z něj vyřazovala. Brdečka měl velký rozhled a široké pole působnosti. Obdivovala jsem na něm jeho perfekcionalismus, který vyžadoval i od ostatních. Ale vyžadoval to takovou formou, že to člověk rád splnil. Velmi jsem se snažila, aby byl s mou prací spokojen. Také si vždycky vybíral zajímavé výtvarníky a hudebníky."

 

Na který film z tvorby Gena Deitche ráda vzpomínáte?

"Třeba na Svatbu prasátek. Zde jsem dělala především přípravu k animaci. To jste pak s režisérem více v kontaktu a máte možnost mu více porozumět."

 

V osmdesátých letech se v kresleném studiu začal plnit výrobní plán. Jaký to mělo dopad na vaši práci?

"Když jsme dělali Večerníček, tak jsme byli placeni od metru. Tedy kolik jsme toho naanimovali. Sestavovaly se žebříčky podle výkonnosti animátorů. Navíc měla televize čím dál méně peněz a honoráře byly nižší. Bylo i těžké se vejít do rozpočtu."

 

Vyučovala jste dlouho na FAMU. Jaké zásadní rozdíly vidíte mezi výrobou animovaného filmu na škole a výrobou v profesionálním studiu?

"Lidé, kteří přišli do Studia Bratři v triku, začínali od píky. Postupně se z fázařů stávali animátoři a časem z animátorů režiséři. Všechno, na čem pracovali, byla týmová práce. Ve většině případů se nedělaly autorské filmy. Na škole se dělají jenom autorské filmy. Mým tajným přáním bylo, aby na škole bylo povinností realizovat v týmu ročníkový film, protože i to by připravilo studenty pro další kariéru. Po škole většina z nich pokračuje dál v nějakém studiu a nikoliv jako samostatní tvůrci."