Rozhovor: Anna Mantzaris

Anna Mantzaris: Přitahuje mě nedokanolost a lidskost

Švédská režisérka Anna Mantzaris, jejíž studentské snímky Dost a Dobré úmysly dvakrát získaly ocenění na předešlých ročnících Anifilmu, se letos na festival vrací jako porotkyně krátkých a studentských filmů. Ve své tvorbě využívá techniku stop-motion a její filmy vynikají subtilním humorem a melancholií. O empatii k postavám a zkušenostech s malými i velkorozpočtovými projekty se dočtete v úryvku z rozhovoru, který připravila Natalia Něudačina. 

Kdy jste si poprvé uvědomila, že tíhnete k animaci?

Na rozdíl od mnoha lidí, se kterými jsem studovala, mě animace jako malou vůbec nelákala. Vždycky mě spíše bavilo kreslit a vytvářet věci, vyrábět různé knížečky a podobně. Že chci dělat něco s uměním, jsem si naplno uvědomila, až když jsem nastoupila do přípravného uměleckého kurzu po střední škole. Zároveň jsem ale věděla, že nechci být sólová umělkyně a trávit spoustu času malováním o samotě v ateliéru. Tehdy jsem si uvědomila, že mě láká animace, a proto jsem se nakonec rozhodla na kurz navázat bakalářským studiem se zaměřením na animaci a ohromně mě to bavilo. Animace je umělecká forma, která překypuje možnostmi. Sice stále vytváříte obrázky, ale ke ztvárnění příběhu můžete použít spoustu různých formátů. Někdy se soustředíte na to, aby byl váš animovaný film něčím užitečný a předával důležité informace, a jindy se zase můžete zaměřit na zvukovou a pohybovou stránku. Na animaci se mi líbí, že má hrozně moc aspektů, které si musíte osvojit. Díky tomu ta práce člověka pořád baví a neomrzí se.

Ve většině svých filmů používáte pookénkovou animaci – byla to vždycky vaše oblíbená technika? Zvažovala jste někdy, že byste přešla z pookénkové animace na jinou techniku?

Když jsem začínala, myslela jsem, že se budu zaměřovat spíše na 2D animaci, protože jsem dříve hodně kreslila a dokonce jsme se specializovala na 2D animaci postav. O pookénkové animaci jsem ani neuvažovala, dokud jsem se nezúčastnila jednoho workshopu, který na ni byl zaměřený. Pamatuji si, že jsem si pomyslela: „Tohle je mnohem zábavnější, radši budu dělat tohle!“ Moc mě bavilo pracovat rukama a vytvářet skutečné předměty. Doteď jsem vždy, když mě něco nového napadlo, v mysli automaticky sáhla právě po této formě – je to jazyk, který používám, takže u mého vlastního projektu bych asi jinou techniku nevolila, ale kdybych dostala zakázku, které by vyloženě seděl jiný styl, s radostí bych se ujala režie.

Často se věnujete tématům, jako jsou sociální úzkost, pocit viny, potlačování vlastních emocí... Ale vždy je podáváte s jemným humorem a melancholií. Jsou to témata, která se vás niterně dotýkají, nebo tyto jevy jen často pozorujete a fascinují vás?

Řekla bych, že v tomto ohledu jsem spíše pozorovatelka. Snažím se zobrazovat věci, které mi připadají zajímavé, a táhne mě to k věcem, které jsou nedokonalé a lidské. Superhrdinové mě nikdy nijak zvlášť nebrali kvůli tomu, jak dokonalá většina z nich je. Ráda se zaměřuji na lidi, kteří mají spoustu nedostatků, dělají špatné věci nebo jsou si nejistí sami sebou, protože se s tím podle mě dokážeme všichni do určité míry ztotožnit. Často, když tyto pocity zažíváme, se cítíme nesví a myslím, že je zábavné právě tohle ukazovat. Proto se za pomoci laskavého humoru snažím ukazovat, že všichni máme své chyby a jak urputně se je snažíme skrývat. 

Jak jste sama zmínila, vaše postavy jsou často společensky neohrabané, nedokonalé, ale zároveň jsou citlivé a zranitelné, s čímž se lidé dokážou ztotožnit. Coby režisérka je ukazujete v situacích, v nichž se nechovají zcela upřímně nebo čestně, ale nijak je nesoudíte, naopak pro ně máte velké pochopení, nebo lépe řečeno jste velmi empatická. Myslíte, že právě upřímnost a empatii dnešní společnost postrádá?

Samozřejmě, kdo by nechtěl v životě více upřímnosti a empatie? Ale primárně se nesnažím poukazovat na nedostatek empatie. Pro své postavy mám pochopení a dokážu se do nich vcítit, protože je vytvářím nedokonalé, s povahovými vadami, takže jsou jako všichni ostatní, jako já nebo vy...

Baví vás filmy, které se těmito tématy zabývají, také jen jako divačku? Četla jsem, že se vám líbí filmy Roye Anderssona a Emmy De Swaef & Marca Jamese Roelse, které, jak se zdá, ovlivnily vaše vlastní díla (vizuálně i tematicky). Můžete jmenovat nějaké konkrétní animované nebo hrané filmy zabývající se podobnými tématy, které považujete za inspirativní a doporučila byste je lidem, kterým se líbí vaše díla?

Ano, ráda se dívám na filmy, které jsou trochu podobné mým vlastním, filmy, které jsou zároveň smutné i vtipné. Podle mě se takové postavy moc často nevidí, aniž by si z nich film utahoval nebo sklouzl k parodii. Kromě režisérů, které jste již zmínila, mám ráda také filmy rakouského režiséra Ulricha Seidla, jako jsou třeba Psí dny, Zvířecí láska nebo Ráj: Láska. Inspiraci obvykle nacházím ve spoustě různých věcí. Zbožňuji filmy Taiky Waititiho, jako je Co děláme v temnotách nebo Hon na pačlověky. Nedávno jsem viděla She Dies Tomorrow režisérky Amy Seimetz, to se mi moc líbilo, a taky bych doporučila V moci davu Rubena Östlunda .

Váš film A dost! měl ohromný mezinárodní úspěch. Čekala jste, že si povede tak dobře?

Doufala jsem, že se bude líbit, že lidi opravdu osloví, poskytne jim katarzi a že je bude bavit, ale samozřejmě jsem vůbec nečekala, že bude mít až takový úspěch a tolik se bude šířit po internetu. Byl to můj vůbec první počin na Royal College of Art, takže jsme měla spíše opačná očekávání. Myslela jsem, že zrovna tenhle film moc zájmu nevzbudí, tak jsem si dovolila mírně zaexperimentovat a byla jsem zvědavá, jestli to bude fungovat, i když trošku povolím uzdu divnosti a film pojmu jinak než obvykle... Možná proto měl takový úspěch – necítila jsem se pod takovým tlakem a nebyla jsem pod takovým dohledem, tak jsem si s ním mohla víc pohrát.

Takže při práci na Dobrých úmyslech jste se cítila pod tlakem? Nebo jste si naopak po úspěchu filmu A dost! spíše více věřila?

Neřekla bych, že jsem se cítila nějak zvlášť jinak. Vždycky se cítím trochu pod tlakem, když dělám na nějakém svém projektu, protože vím, že jej lidé budou srovnávat s mými předchozími díly. Proto, i když stále pracuji s určitým stylem nebo tématy, se vždy snažím své projekty alespoň trochu odlišit, aby si nebyly až moc podobné. Když vytvoříte něco, co se lidem moc líbí, tak jste pak vždy nervózní, kdykoli pracujete na něčem novém, ale snažím se na to zase tak moc nemyslet, protože to není zrovna efektivní přístup. Podle mě by se měl člověk vždy držet toho, co a jak chce dělat, a nedělat si hlavu s tím, jak na to budou ostatní reagovat.

Nakolik se proces tvorby Dobrých úmyslů lišil od práce na filmu A dost!, u nějž jste si téměř vše obstarala sama?

S A dost! mi trochu pomáhal můj přítel a spolupracovala jsem na něm s jedním kameramanem a jedním animátorem, který mi pomohl zanimovat pár scén, jinak jsem dělala všechno sama. Na Dobrých úmyslech jsem spolupracovala s týmž kameramanem, ale navíc se na něm podílelo i pár modelářů a několik animátorů. Nicméně Dobré úmysly byly dost ambiciózní projekt. Původní scénář byl mnohem delší, a i když jsem měla k dispozici o něco větší tým, bylo mi jasné, že film nestihneme v daném termínu dotočit. Musela jsem spoustu scén vystříhat nebo zkrátit a nakonec jsem se na něm vlastně napracovala stejně jako na A dost!.

Své loutky vytváříte mimo jiné z drátěných koster, molitanu , plsti a vlny, díky čemuž vypadají měkčeji, jemněji, někdy i křehčeji než prostředí, do kterého jsou zasazeny. Jak náročné je animovat loutky vyrobené z takovýchto materiálů? Ptám se, protože jejich pohyby a výrazy v obličeji působí velmi plynule a přirozeně.

Moje loutky mají tu výhodu, že jsou dost jednoduché a stylizované, takže se s nimi pracuje jednodušeji než s realistickými loutkami, u nichž můžete pohyby velmi snadno nějak pokazit a výsledek pak působí trochu děsivě nebo divně. Jejich jednoduchost mi tedy hraje do ruky – umožňuje mi totiž jejich animaci pojmout jednodušeji, a přitom rozpohybované stále působí lidsky. Moje loutky nejsou zrovna velké, takže práce s nimi je spíš piplačka, než že by byla nějak zvlášť obtížná. Jejich obličeje zas tak moc neanimuji, většinou hýbu jen s obočím, ale na přirozenosti jim asi dodávají i vlasy a řeč těla.

Pracujete i se živými herci, abyste měla všechny pohyby do detailu správně naanimované?

Většinou si předlohu hraji sama, haha. Používám nějakou aplikaci na selfie fotky a videa na svém počítači. Párkrát si procvičím nějaký pohyb a pak se u něj natočím, nebo pokud pracuji s animátorem, tak se natáčíme navzájem. Nakonec se podívám na záznam, případně ho natočím znovu a pohyb trochu pozměním, a video pak používám jako podklad pro animaci.

Podílela jste se na natáčení Psího ostrova Wese Andersona. Jak moc odlišné bylo pracovat na takto velkém projektu v porovnání s prací na vašich vlastních, krátkých filmech?

Byl to úplný opak. Při práci na A dost! jsem trávila šíleně moc hodin o samotě jen se svou loutkou ve svém suterénním ateliéru, kam slunce nezasvítí, jak je den dlouhý, zatímco na place, kde se natáčel Psí ostrov, jsem pracovala spolu s dalšími 80 až 100 lidmi. Když jsem dělala na A dost!, musela jsem sama obstarat hromadu věcí – musela jsem přemýšlet, jak by měla vypadat scéna, jak nastavit tohle, jak slepit tamto a zanimovat ono, zatímco na tak velkém projektu, jako byl Psí ostrov, pracuje dvacet různých profesí a každá má na starost něco jiného. Po A dost! to pro mě byla skvělá změna – už jen to, že jsem tam byla. K tomu jsem potkala spoustu úžasných, nadaných lidí, se kterými jsme se spřátelili, a navíc se mi hrozně líbil styl toho film, takže celá ta zkušenost byla ohromně osvěžující. Na druhou stranu, když pracujete na takovém projektu, musíte se neustále dovolovat, když chcete cokoli udělat. Jednoduše jste v úplně jiné pozici. Ale ten kontrast se mi líbil, užívala jsem si tu odlišnou atmosféru, pozorovala jsem, jak se tvořily všechny ty loutky, a naučila jsem se plno nových věcí. 

Chtěla byste se ještě někdy podílet na obdobném projektu, jako byl Psí ostrov?

Nejsem si jistá. Už dřív jsem pracovala na jednom celovečerním filmu v Norsku a i to mě bavilo, ale vždycky jsem chtěla spíše režírovat a děla něco kreativnějšího, což se mi teď poslední dobou, myslím, nějakým způsobem daří. Momentálně se uživím točením krátkých filmů a prací na zakázkách, což mi vyhovuje. Nicméně kdybych dostala příležitost podílet se na nějakém úžasném projektu, který by vedl některý z režisérů, které hodně obdivuji, tak bych nejspíš neodmítla. Aktuálně jsem ovšem ve fázi, kdy si mohu dělat, co chci, a mohu pracovat na svých projektech, a právě na to bych se teď chtěla soustředit.

A pracujete teď na nějakém novém projektu (ať již pro Passion Animation nebo vlastním)? Pokud ano, můžete nám o něm něco prozradit?

Ano, zrovna pracuji na předprodukci svého dalšího krátkého filmu, bude to můj první mimoškolní film. K tomu se snažím sehnat finance na jeho produkci. Budeme usilovat o to, aby to byl koprodukční film spolufinancovaný Velkou Británií a Švédskem, protože ze Švédska pocházím. Teď zrovna pracuji na animatikách, storyboardu a vizuální koncepci. Dost to trvá, ale baví mě to a k námětu vám můžu říct jen to, že to bude o lásce a vztazích, haha.

Chtěla byste v dohledné době natočit i svůj vlastní celovečerní film?

Ano, to bych moc ráda! Dokonce už mám i nápad, o čem by mohl být. Zatím je ale moc brzy na to, abych vám k tomu mohla říct něco konkrétnějšího.

Tento ročník Anifilmu je věnován zvuku a hudbě v animované tvorbě. Jak důležitý je zvuk ve vašich animovaných filmech? Kolik času věnujete zdokonalování svých soundtracků?

Zvuk je pro mě velmi důležitý, podle mě zvuk a hudba dělají minimálně půlku filmu. Oběma věnuji hodně pozornosti a energie, ale nedokážu říct, kolik času mi práce na nich obvykle zabere – je to různé. Úzce spolupracuji se zvukovým designérem a každou zvukovou nahrávku, co mi pošle, pokaždé probíráme. Já si ji poslechnu, dám mu nějakou zpětnou vazbu a pak se bavíme, co s tím dál dělat. U hudby to záleží – někdy se nám se skladatelem podaří najít vhodný hudební doprovod celkem rychle a jindy musíme vyzkoušet hodně různých věcí, což pak trvá déle.

Na všech svých filmech jste spolupracovala se skladatelem Philem Brooksem. Jak jste se seznámili a co vás přivedlo k tomu, že právě on je ten pravý skladatel pro vaši tvorbu?

Můj kamarád Erik Grønmo Bjørnsen, se kterým jsem natočila Ale mléko je důležité, Phila potkal, když byl na výměnném pobytu v Cardiffu. Já byla tehdy na výměnném pobytu v Dánsku, a když jsme se pak oba vrátili a začali spolu pracovat na našem filmu, Erik požádal Phila, aby k němu složil hudbu, a tak jsme se my dva seznámili. Z naší spolupráce jsme byli nadšení, proto jsem s ním chtěla spolupracovat i na A dost!. Podle mě dělá úžasnou hudbu a je velmi citlivý a chápavý. Skvěle se nám spolu komunikuje, Phil mým filmům dobře rozumí a přichází i s vlastními nápady, ale taky nemá problém řídit se mými pokyny. Když ho o něco požádám, tak ví přesně, co chci a snaží se to co nejlépe zrealizovat.