Neděle, rozhovor dne

06 | 05

Neděle, rozhovor dne

Lucie Dvořáková o slepicích, animaci a ilustraci

Vystudovala UMPRUM a v roce 1984 absolvovala s filmem Slepice. A i když ji osud později pracovně odvál především do světa dětské ilustrace, na své animované počátky pořád ráda vzpomíná a nevylučuje, že se k nim třeba ještě někdy vrátí, protože koneckonců i dnes nachází mezi ilustrací a

animací mnoho pojítek. Její film promítáme v rámci sekce Opomenuté autorky české animace.

Jaká byla Vaše cesta ke studiím na UMPRUM?

Oba moji rodiče byli výtvarníci, takže pro mě to od začátku byla taková přirozená volba. Už jako malá jsem si sama vyráběla a ilustrovala knížky, na kterých jsem vždycky měla napsáno své jméno: Lucie Šedivá a SNDK (smích), protože ta zkratka byla na všech knihách, co jsme doma měli. No, a když jsem se hlásila po Hollarce na Uprumku, zjistila jsem, že ateliér ilustrace dělal v té době hlavně takovou tu realistickou angažovanou tvorbu a to se mi nechtělo. Mnohem bližší mi byl ateliér animace vedený Jágrem, který se více zaměřoval na dětskou ilustraci, která právě úzce souvisela s animací skrze zjednodušení a stylizaci. Ale upřímně řečeno, jsem se docela bála, že budu muset animovat (smích).

A jak jste dospěla k příběhu o Slepici, která chce být velkou umělkyní?

Téma jsme si tehdy nemohli vyloženě sami vybírat, protože už do začátku chodili na školu konzultovat a schvalovat lidi z Krátkého filmu, který se na našich absolventských filmech finančně podílel. Ale mně se náměty Miloše Macourka vždycky líbily a viděla jsem v ateliéru, že podle nich vzniklo několik dobrých klauzurních cvičení a tenhle příběh z prostředí galerie, v němž jsem si mohla vyzkoušet mnoho různých výtvarných ismů, mě opravdu bavil…a to jsem ještě netušila, že mě dožene i v mém skutečném životě a stane se jeho předobrazem (smích).

Jak to myslíte?

No slepici naruší její plány s vejcem jako objektem umění, že se z něj vyklube kuře. A já promovala těhotná, hned potom se mi narodila dcera a najednou bylo pro mě mnohem praktičtější ilustrovat po večerech na volné noze, než se pustit do nějakého dlouhodobého animačního projektu, kde by na mě bylo závislých více lidí.

A našla jste během své ilustrační praxe nějaké společné proměnné s animací?

Určitě. Vždycky, když si ty ilustrace chystám, tak mi v hlavě běží spíš jako film. Často musí mít série ilustrací nějaké předem dané téma nebo pojítko, začátek a konec. Takže i když je ilustrace ze své podstaty statická, určitě je animační průprava ilustrátorům přínosná.

A neláká Vás návrat k animaci?

Občas mi animační práce skutečně chybí. Nebo spíše to, že v tom nejste sami a že máte s kým to konzultovat. Protože ono je sice fajn, když si můžete ilustrovat sama a nikdo Vám do toho nemluví, ale když to takhle děláte už 35 let, tak občas chcete, aby Vám do toho zase někdo mluvil (smích).